Vodní záhada
Jezírko na Kotlíkově zahrádce bylo Leknínkovou pýchou. Jako byl Kotlík nejlepší zahradní skřítek, Leknínek se zase staral o jezírkovou krásu. Pěstoval vodní květiny, vodní trávu, kapradí. Staral se o zlaté rybičky, pár žabek a také hlídal vzácné perlové škeble. To jsou ty, ve kterých rostou perly. Za takovou jednu perlu si můžete koupit třeba celou novou zahrádku. Ale Leknínek je neprodával. Jen dohlížel na pěstování, sbíral je a posílal Perlové víle, která bydlela ve velkém jezeru pod lesem. Ta teprve rozhodovala, jak budou perly užitečné – kolik jich bude potřeba pro dobré lidi a kolik na parádu.
V jezírku bydlel také velký starý rak. Dříve měl na starosti perlové škeble, ale teď byl starý a unavený. Většinu času proležel ve své díře pod kamenem a spal. Svět už ho moc nezajímal a obyvatelé zahrádky vůbec ne. Až jednou …….
Leknínek byl v noci na návštěvě u Perlové víly a vrátil se až ráno. První jeho cesta vedla do té nejhlubší hloubky, kde byly v písku uložené škeble, aby zkontroloval, jestli perly nabývají té správné velikosti a barvy. Sotva koukne na škeblí místo, hned má hrůzy na rozdávání. Kde nic, tu nic. Kouká, jestli se nezahrabaly do písku, pátrá, ale nikde ani škeblička. Ale to přece není možné, škeble neplavou, nemají nohy, aby si vandrovaly do jiného jezírka. To znamená, že je musel někdo ukrást!
Ale kdo? Ze všech obyvatel zahrádky se do vody nikdo zvlášť nehrnul, a když, tak stačilo pokropení od dešťového mužíka Kapičky. Jen Kotlík se v létě naučil plavat a občas se osvěžoval v jezírku po dlouhém dni a přitom klábosil s Leknínkem. Ale nebylo přece možné, aby Kotlík kradl Leknínkovi perly, to přece není žádný darebák! Kdepak, to musel být někdo z jezírka, ale kdo by dokázal ukrýt perlovou škebli? Co třeba rak?
A právě z toho měl Leknínek pěkně zamotanou hlavu. Viděl, že na místě nic nevyřídí a že se musí jít poradit se svým kamarádem Kotlíkem. Ten právě ve skleníku snídal svůj oblíbený rohlík s marmeládou a rád nabídnul svému kamarádovi pomoc.
„Tohle je spíš práce pro nějakého vodního detektiva, ale kde ho najít?“ přemýšlí Kotlík. „Nedá se nic dělat, Leknínku, musíme na to stačit sami,“ řekne a rychle rozdělí úkoly: „Ty musíš ještě jednou propátrat celé jezírko a všechny břehy. Vyptej se puškvorce, rybiček a zajdi za rakem. On sice pořád spí, ale co ty víš, jestli náhodou něco nezahlédl. Vždyť bydlí kousek od perlových škeblí.“
„Dám se do toho,“ rázně přisvědčí Leknínek a Kotlík pokračuje v úkolech pro sebe: „Já obejdu celou zahrádku a přesvědčím se, jestli není nikde žádná díra nebo špatně zavřená vrátka. Taky se zeptám ostatních, jestli něco neviděli. Sejdeme se tu odpoledne a povíme si, co jsme zjistili.“
Kamarádi se rozešli každý po svém. Leknínek zamířil zpátky do jezírka a rovnou za rakem. Malinko zaklepal na jeho tvrdý krunýř, ale odpověď žádná. Zkusil znovu a víc, rak pohnul klepetem, Leknínek malinko uskočil, aby ho klepeto nezmáčklo. Zavolal: „Haló, raku, to jsem já, Leknínek.“
„Haló, Leknínku,“ zabručel najednou rak a otevřel nejdřív jedno oko, potom druhé. „Děje se něco, proč bych musel vstávat? Budeš čistit jezírko nebo jdeš jen na kus řeči?“
„Trochu tak, trochu onak,“ odpovídá Leknínek. „Ze všeho nejvíc potřebuju poradit.“ A vypráví rakovi o tajemném zmizení perlových škeblí. Ten když slyší, že škeble nejsou na svém místě, jen zmateně poulí oči.
„Kdeže bych něco věděl, kamaráde. Vždyť víš, že jen pořád spím,“ povídá smutně rak. „Dřív jsem býval dobrý strážce, jenže už neudržím oči otevřené víc než jednu minutku.“
„Jen si vzpomeň, jestli jsi třeba něco nezaslechl. Nebo se ti něco nezdálo. I sen může být důležitý,“ vybízí Leknínek raka a ten pomalu vyhrabává ze své paměti události posledních hodin.
„Je pravda, že tu nebylo dnes v noci takové ticho, jako vždycky. Párkrát mě probudil nějaký hluk, jakoby žbluňkání, a potom zase jakoby pískové sypání, jako když písek lopatkou přehazuješ. Jen jsem si pomyslel, že máš třeba nějakou důležitou práci a spal jsem dál.“
„Žbluňkání, sypání,“ brumlá si Leknínek, poděkuje rakovi a vydá se za Kotlíkem s novými zprávami.
Kotlík zatím obešel celou zahrádku a vyptal se, jak se komu spalo a zda někdo v noci neslyšel nebo neviděl něco podezřelého. To se ví, že noc je pro zlé věci vždycky trochu příhodnější než bílý den. A potom, Leknínek říkal, že večer byly ještě škeble na svých místech. Když došel Kotlík k jezírku a vyptával se květin na břehu jezírka, povídaly mu pomněnky, že prý viděly a slyšely takové věci, že by na ně radši zapomněly. Prý přišel nějaký kluk – řekl, že je Kotlík, a to je spletlo v té velké tmě. Za ním bylo nějaké dlouhé zvíře s deseti nohama zapřažené ve vozíku upleteného z rákosí. Ten kluk ho poháněl proutkem a stále švihal a švihal. Potom ponořil do jezírka síť, něco tahal ven. To zvíře se pak obrátilo a všichni zmizeli tak rychle, jak se objevili.
Kotlíkovi se začínalo jasnit v myšlení. Teď už jen stačilo, aby našel, kudy nezvaná návštěva přišla. Začal pátrat a skutečně, za keřem černého bezu směrem k potoku byla jedna tyčka v plotu uříznutá tak, že udělala vrátka zlodějům.
„To si hezky vymysleli,“ povídá Kotlík a hned se dere s Leknínkem do díry a jdou pátrat přes cestu k potoku. Škeble by bez vody a písku nepřežily, jedině tam je mohl zloděj odklidit. A taky že ano, od potoka se na ně šklebí Kazišotek: „Nic vám nedám, jděte pryč, tohle je moje území, teď z nich budou kazi-perly! A já je budu prodávat a budu nejbohatší na světě!“
„Jen si představ,“ šeptá Leknínek Kotlíkovi, „jak by tyhle kazi-perly zkazily svět. Musíme je dostat zpátky do jezírka co nejdříve, aby na ně Kazišotek nemohl. Ještě pár hodin a bude pozdě.“
Najednou se za oběma kamarády ozve: „Jaképak pozdě, jsem starý, ale ještě něco zmůžu.“ Starý rak po dlouhé době vylezl z jezírka a zve na pomoc své kamarády raky z potoka: „Hej, raci, kde jste kdo, stala se tu krádež, kdo z vás o tom ví?“
Zpod kamenů v potoce vylézá několik raků, jeden z nich zvlášť pomalu a těžce, a už všichni vědí, která hodinka uhodila. Vyprávějí, jak je Kazišotek v noci pochytal do sítě a jejich kamaráda zapřáhl do vozíku a bil proutkem tak dlouho, až mu přivezl všechny perly z jezírka.
„Až ráno nás pustil,“ povídají raci.
„Zahnat, vyštípat,“ ukáže rak z jezírka klepetem na Kazišotka. Raci se hned obrátí proti Kazišotkovi a klepety ho štípou do kalhotek, až utíká pryč, co mu síly stačí.
„Už ses párkrát vrátil, zkus sem k potoku ještě přijít a uvidíš, že ti uštípneme i ten tvůj nos, který do všeho strkáš,“ volá za ním ještě račí stařík a už ostatní organizuje, aby přenesli škeble zpátky do jezírka. Pomalu putují raci se svým nákladem na krunýři, ale k večeru jsou zase všechny perly na svém místě v jezírku a rak se vrací ke svému spánkovému klimbání, sotva mu Leknínek stačí poděkovat.
„I co bys děkoval, jsem rád, že mě tu necháš spát, ale že jsme mu dali, Kazišot…kovi…,“ zasměje se ještě rak a uprostřed věty usne.