Velká voda
Pršelo tři dny a tři noci. Kotlík chodil ve své pláštěnce po zahrádce a pomáhal, jak se dalo. Tu vyléval vodu z lilií, tam přivazoval švestky k větvím, aby nepopadaly, tady odváděl vodu z jahodového záhonu. Pozdravil vodního skřítka Leknínka, který prováděl na jezírku v dešti svoje kratochvíle, kouknul na oblohu, kde se mihla ruka Dešťové víly a nožka dešťového mužíka Kapičky, jak se činili.
„Mohli byste zase pršet jinde,“ zabručel k šedivým mrakům čtvrtého dne po ránu, když se rozhlídnul a nikde nebylo vidět ani trošku jasné modře, které jinak na obloze bývá na rozdávání.
„To nejde,“ křikla na něj Dešťová víla a jen stěží odhrnula cípek velkého mraku. „Máme tady tolik vody, že bychom za chvíli všichni spadli na tu tvoji zahrádku. Pršet ještě bude, taky s tím máme plné ruce práce, Kapička nestačí obíhat pramínky. Radši jdi domů, bude pršet ještě víc.“
To tedy Dešťová víla Kotlíkovi sluníčkovou náladu nezařídila, a tak se rozhlédnul po zahrádce a šel do skleníku, kde bylo sucho, přichystat si nářadí, až to velké pršení skončí. Skřítek Kotlík ten den už ze skleníku do deště nešel, a jen poslouchal, jak po střeše tancují dešťové kapky velký tanec. Kapi, kapi, kapity, kap, kap, kapky, kap. Ale za chvíli už ani tohle tancování nebylo slyšet, déšť ztichnul a zhoustnul a v noci, když Kotlík spal, se po skleníku valila voda jako z kohoutku.
Ráno pátého dne Kotlík kouknul ze dveří, ale mraky se nehnuly ani o kousíček a stále posílaly na zem vodní příval. Co zbývalo skřítkovi, než si natáhnout pláštěnku, na nohy místo botek vzít vysoké holinky a vydat se na průzkum, jak si zahrádka vede v tom deštivém období. A už vidí, že nedobře. Myška má v ruce raneček a žene se k němu rychlou chůzí, za ní cupitá krtek a dál pochoduje ježčí rodinka. Všichni v ruce jen to nejnutnější.
„Kotlíku, potřebujeme se ve skleníku osušit, voda nám vyplavila pelíšky. Už jí je až na krajíček,“ hned volá myška a vede ho, aby se podíval, jak je celá myší díra zaplavená vodou.
„Já mám pod vodou celé podzemní bludiště, představ si to,“ povídá smutně krtek. „A za zahrádkou není líp. Na louce už stojí voda. Uvidíš, že ji za chvíli máme i tady víc než dost.“
„Kam má voda jít, může vědět Leknínek, pojďte, půjdeme se poradit,“ povídá Kotlík a míří k jezírku. Leknínek stojí v lodičce a tu má pevně připoutanou ke starému pařezu na břehu. Pozorně sleduje, jak se jezírko plní až po okraj a už to vypadá, že každou chvíli přeteče ven.
„Jestli něco nepodnikneme, bude po zahrádce a po úrodě,“ povídá smutně. „Moje jezírko se nafouknout nedá, už se do něj nevejde skoro ani kapička. A podívej, déšť ne a ne přestat.“
Skřítek Kotlík se nevzdává a přemýšlí, co se dá podniknout, aby se zahrádce vyhnula ta velká voda. Nejdřív se všichni osuší ve skleníku u Kotlíka a potom se vydají ke studánce. Když bylo velké sucho, neměla přece vody ani trošičku. Možná by se do ní teď vešlo víc než dost.
„Studánko,“ volá Kotlík. „Nepotřebuješ trochu vody?“
„Kdeže,“ odpovídá studánka. „Ten tvůj kamarád Kapička mě zásobil, že mi vystačí aspoň do jara. Zkus se zeptat na potoce,“ radí studánka.
„Špačci, hej, špačci,“ volá Kotlík špačky a ti přiletí, celí zmoklí.
„Kotlíku, potřebuješ něco? Déšť není pro naše peří to nejzdravější.“
„Máme tady spoustu vody, koukněte, už stojí v cestičkách a na záhonech, myška i krtek mají plné chaloupky. Co kdybychom ji poslali do potoka?“
Jenže špačci kouknou a hned vědí, která hodinka bije.
„Potok už přetekl přes lávku a žene se do cesty. Za chvíli budete mít potok i v zahrádce,“ špidlají.
„Nikde to není lepší, Kotlíku, voda už zaplavila cesty a louky a taky některé domy a zahrádky. Radši utečte, tady se nedá nic dělat,“ radí špačci a honem se letí schovat před další dešťovou záplavou.
„Ale tu naši zahrádku zachráníme,“ usměje se Kotlík a už ví, jak na to. Žene se do skleníku pro nářadí. Ještě že si ho včera dobře připravil a nabrousil. A tak se do toho všichni spolu s chutí pustí. Kotlík nakreslí plán. Kolem záhonků a cestiček, prostředkem trávníku až do jezírka udělá strouhu a tam bude voda ze zahrádky odtékat.
„Ale vždyť už je jezírko takhle po okraj, jak dál?“ diví se Leknínek.
„Na jedné straně přiteče, na druhé odteče. A jinam jí proudit nedovolíme,“ vysvětluje Kotlík.
Ježci plní pytle hlínou a kolem jezírka stavějí zeď. Až na jeden malý kousek směrem k zídce, kudy voda poteče ze zahrádky pryč.
„Les chrání stromy a sucha je tam vždycky víc než u nás. A pak, je tam velká stráň a pod ní jezero, tam se voda určitě vejde.“ Tak uvažuje Kotlík a hned rozděluje další práci. Myška prohrabává strouhy na zahrádce, krtek podhrabává zídku a Kotlík si bere na starost vyhloubit kanálek přes louku k lesu.
Prší a prší, pršet nepřestává. Všichni už jsou celí zmoklí a další deštivý den se chýlí k večeru. Strouhy a kanálky jsou vykopány a pomalu jimi odtéká voda, která se přes den nahromadila v jezírku. Dnes už se toho nedá moc udělat, je tma a všichni se jdou osušit ke Kotlíkovi do skleníku, kde také unavení usnou.
Ráno se probudí a slyší, vlastně nic, všude je jen velké ticho. Protírají si rozespalé oči a najednou Kotlík povídá: „Koukněte, sluníčko!“
Mraky se pomalu prodírá jeden dlouhý žlutý sluníčkový paprsek a šimrá myšku za uchem. „To jsem se prospalo, to byl ale odpočinek.“
„Tvoje spaní, naše starání,“ povídá myška.
„A ještě není všemu dost!“ zjeví se tu najednou Větrná panenka. Mraky už dva dny s Větříkem rozháníme, ale vodu rozehnat neumíme. A ta se sem žene potokem, úplně největší, bere sebou všechno, i chalupy a skleníky, i kytky a vůbec! Radši utečte!“ ještě křikne a zase letí na oblohu za bráškou mraky popohnat na druhý konec světa.
Přátelé stojí před skleníkem jako zkamenělí a koukají na oblohu, jak se sem ženou špačci a zase špirotají jeden přes druhého: „Taková voda tu nebyla sto let. Honem, všechno pryč, všechno pryč!“ Jenže kam teď utíkat?
„Včera jsme udělali, co bylo potřeba a teď nám nezbývá než věřit, že jsme práci udělali dobře,“ povídá Kotlík přátelům. A tak šli ke skleníku, po provaze vylezli až na střechu a čekali na tu velkou vodu.
Nejdřív bylo slyšet dunění, pak hučení, a ještě potom velké šumění, jak se vlny lámou a najednou tu byla vlna velká jako celá zahrádka. Nejdřív se zastavila o plot, roztříštila se na tisíc malých vlnek, které dopadly na zahrádku a v mžiku ji celou zaplavily.
Ale jenom na chvilku, malilinkou chviličku. Protože dobře budovali, voda začala rychle proudit strouhou do prázdného jezírka a dál kanálkem pod zídkou a po louce do jezera.
„A teď honem k jezírku!“ velí Leknínek, „ať mi zase neuteče ta voda úplně všechna.“
Tak běželi podél strouhy, kterou tekly poslední zbytky té potopy, až k jezírku a bum! Když tam bylo vody tak akorát, honem přivalili kámen, který udělal novou jezírkovou hráz.
„A my abychom šli počítat škody,“ povzdychl si Kotlík.
„Nebylo tak špatně jako jinde,“ zavolala na něj Dešťová víla.
„Jsi chytrý skřítek, Kotlíku, a máš dobré pomocníky. Pěkně jste to vymysleli.“
„Jen abys na nás neposlala další vodu,“ křikne Kotlík nahoru.
„A dej mi svátek,“ zívá Dešťová víla. „Jsme s Kapičkou pěkně vypršelí. Teď budeme už jenom odpočívat. A taky potřebuju nové korále,“ mává víla ze svého modrého obláčku. Větřík odehnal i tenhle vílí mráček a nebe je celé vyfoukané se sluníčkovým puntíkem uprostřed.
Zbývá dát zahrádku trochu do pořádku, zasypat strouhy a vysušit ježčí, krtčí i myší domeček, aby mohli dnes večer všichni spát ve svých postýlkách.