Toulavý košík
Na zahrádce od jara do podzimu stále něco dozrává. Byl začátek prázdnin a skřítek Kotlík měl starosti o modré bobulky borůvek, jahodový záhon a maliny. Jednou ráno už bylo na jahodovém záhonu pěkně červeno, Kotlík obhlídnul úrodu a pospíchal k malinám, od maliní přeběhl k borůvkám a poznal, že i tam je už potřeba sklízet, a vydal se do skleníku pro košík.
Nejdříve otrhal jahody, postavil košík, poděkoval a přidal trochu zálivky pro nové kvítky – měsíční jahody budou zrát až do podzimu. Popošel k malinám. „Jen si, Kotlíku, vezmi všechny maliny, ať je zase na rok klid,“ povídá starý malinový keř. „Stejně ty holky malinové jsou takové špitalky a neposedy, že jsem neměl pro samé starání už pár týdnů odpočinutí.“ Kotlík otrhává poslední maliny a chystá se k borůvčí. V košíku je to hezky promíchané, jahody, maliny a už přibývají borůvky, krásné velké, jak se na kouzelné zahradní borůvky sluší.
„Holky moje modráčkové,“ libuje si a očesává borůvkový keř, až tmavě modré kuličky v košíku zakryjí jahodové a malinové červeno. Posune košík trošku dál, aby do něj náhodou nekopl a celé svoje trhání nerozsypal do trávníku. Obrátí se, stoupne na špičky, musí se hodně natáhnout, aby dosáhnul na poslední borůvku. Už ji skoro má, když v tom zavrávorá a spadne dozadu.
„Jéje,“ sedí Kotlík vyděšeně na trávníku.
„Ještě že jsem si ten košík postavil do strany, to by bylo smutné dotrhání.“
Skřítek se rozhlídne na jednu stranu, na druhou, vstane, koukne za sebe, před sebe, ale košík nevidí! Obchází kolem, podívejme, tam, kde košík postavil, je jen malinko zmačkaný trávník. A košík nikde.
„Přece neutekl,“ brouká si Kotlík. „Nohy nemá, ruce nemá, ani hlavu na přemýšlení, vždyť je to jen trocha proutí spletená do sebe.“
Ale co platné, po košíku s jahodami a ostatními dobrotami jakoby se slehla zem. Kotlík se rozběhne propátrat zahrádku. Pískne a už jsou tu špačci.
„Nikdo nepřelítnul do zahrádky ani ven,“ hlásí vesele.
Tak to muselo být vrátky! Kotlík běží k vrátkům, ale ta jsou dobře zavřená, koukne do skříňky ve skleníku, klíček je na svém místě. To znamená, že košík je ještě v zahrádce a tam je třeba hledat.
„Začnu tam, kde jsem ho viděl naposledy, u borůvkového keře,“ rozhodl Kotlík a hned se pustí k borůvčí, pokračuje podél zídky k ostružinám a za skleník. A už ho vidí, ale on si tam košíček nesedí jen tak v trávě, jak by se po košíkovsku slušelo. Pochoduje rovnou k zídce. Kotlík nevěří svým očím! V zídce je díra jako kolo od vozu. Kdopak ji tam udělal, kdopak se vloupal do zahrádky? Skřítek koukne doleva, tam nic, koukne doprava, taky nic, shýbne se a zpod košíku vyčuhují dvě nožky jako jedlové šišky.
„Kampak, kampak?“ zavolá.
Chvíli je ticho, pak se košík zastaví a ozve se potichounku: „Ale, jen tak na procházku.“
Košík se posune kousek k zídce. Kotlík mrkne a košík se posune zase o kousek blíž. Skřítek ví, že teď musí rychle, a tak oběhne košík, aby viděl, čí nohy to pochodují. Malý mužík drží košík v rukou a celý se za ním ztrácí. Hraje do hnědých barviček, nožky jako dozrálé šišky, kabátek z borové kůry, obličej a ruce vybarvené po hříbkách, na hlavě větvičku jehličí.
„Co ty tu děláš s mým košíkem?“ vypálí Kotlík zahorka.
Mužík položí těžký košík, otře si ruce o kabátek a hlásí: „Já jsem lesní mužík Jedlička a ty jsi zahradní skřítek a máš nejlepší jahody a maliny a taky borůvky v okolí. Proto jsem si pro trochu přišel. Ty naše lesní letos nějak nejsou ke sbírání.“
„Jak je to možné, že si každý myslí, že bez práce upeče koláč,“ diví se skřítek Kotlík.
„Tenhle košík patří zahrádce se vším, co v něm je. A vůbec není pravda, že vaše jahody nejsou na sbírání. Větřík mi včera donesl takovou jahodovo-lesní vůni, že tu voněla ještě ráno. Taky říkal, že borůvek viděl ve smrkovém lesíku jak naseto a maliny na horní pasece prý jsou stejně malinové jako moje a je jich tolik, že bys je za týden nesesbíral,“ vypočítává Kotlík mužíkovo lhaní.
„No žeť, právě, nesesbíral,“ trochu mrzutě a trochu stydlivě bručí Jedlička.
„Jakápak jahodová voňavost a malinová šťavnatost, když mám děravý košík?“
„A proto jdeš hned na cizí?“ vybafne Kotlík.
„To víš, že jsem chtěl hlavně košík, ale když už byl plný, přece nezahodím takovou úrodu.“
Kotlík se začal smát.
„Tak kvůli děravému košíku mi tu bouráš do zídky díru? Proč jsi nepřišel vrátky? Byl bych ti pomohl raz dva. Víš co, přijď k večeru i s tím košíkem a uvidíme, co se dá dělat.“
„Když myslíš, že to dokážeš,“ pokrčí rameny Jedlička a už se cpe dírou v zídce na louku. Kotlík se za ním dívá a dobře ví, co pro Jedličku udělá. Vždyť zahradní skřítci nemají chytro v hlavě jenom na pěstování, ale taky šikovno v rukou, aby uměli leccos pospravit a vylepšit. Stačí pár vrbových proutků od potoka a košík bude jako nový.
„Fíí,“ pískne a zavolá: „hej, kluci špačkoví!“
„Tady jsme a dobře víme, co potřebuješ,“ houfuje se hlídka špačků.
Letí za cestu k potoku, kde roste krásná velká vrba. Slušně se zeptají, jestli má proutí pro Jedličkův košík a když vrba souhlasí, zobáčky uklovnou tři krásné pevné, pěkně ohebné proutky a s nimi zpátky za Kotlíkem.
Kotlík si složí proutky k lavičce a čeká, až se k večeru přiloudá Jedlička s košíkem. Ani ho nenapadne zabouchat na vrátka, proleze dírou a je tu.
Postaví před Kotlíka košík a smutně houkne: „Srnka mi do něj šlápla, když jsem sbíral hříbky. Zkoušel jsem to všelijak, ale ruce mi jdou nějak do dřevěna. Ať vyspravím, jak vyspravím, za chvíli je tam zase díra.“
Kotlík od něj vezme košíček a už mu ruce hrajou, jak vplétá jednu větvičku, druhou, třetí a než bys řekl švec, má Jedličkův košík krásné nové dno.
„Jsi opravdu kamarád, Kotlíku. Víš, něco jsem ti přinesl,“ roztává do příjemna Jedlička a najednou mu v ruce kvete kytička lesních jahod.
„Jé, to jsou lesní,“ radostně se s nimi otočí Kotlík dokolečka.
„A to já ti taky něco dám, přece nepůjdeš s prázdnou.“
Hned je tu pár zahradních jahod, aby mohl Jedlička ochutnat.
„Víš, co, Kotlíku,“ napadá mužíka Jedličku.
„Já zase přijdu příští rok a přinesu ti lesní jahody, borůvky a maliny a ty mi je vyměníš za svoje zahrádkové.“
„To je dobrá výměna, už se těším,“ směje se Kotlík.
„Ale choď už radši vrátky, tu zídku hned zítra vyspravím.“