Šaty pro Ježíška
„A chci a chci a chci! Právě tuhle růžovou sukni si dneska musím vzít do školky!“ křičela jedna malá holčička ráno na maminku.
Maminka už z toho byla celá utrápená. Tahle hezká holčička byla veliká parádnice. Vůbec nechtěla od maminky slyšet, že venku prší, sněží nebo mrzne, zkrátka že je ošklivé počasí a ona by ve své lehké sukýnce nastydla. Jen každé ráno říkala: „A chci a chci a chci!“
Jednou to byla sukýnka, podruhé letní šatečky a pak zase deset sponek do vlasů, troje korále na krk a pět náramků na každou ruku.
To její „chci a chci a chci“ znaly také prodavačky všech okolních obchodů s parádou. A maminka jí často nějakou parádu koupila, aby holčička přestala to svoje „chci a chci“ opakovat.
Tak měla ta holčička doma spoustu korálů, náramků, sponek, hřebínků, malovátek a hraček. Ale nestarala se o ně, neskládala si oblečení a neuklízela svoji parádu do krabiček, jen chtěla nové a nové věci.
Bylo odpoledne před Štědrým večerem a holčička s maminkou a s tatínkem se chystali na vánoční návštěvu. Venku byl veliký mráz a chumelilo. Rodiče už byli oblečení, ale holčička nechtěla nikam jít, dokud jí nedovolí vzít si bílé punčošky, lakové botičky a květované tričko. Jen křičela: „A chci a chci a chci!“
A jak tak křičela, tak si dupla jednou, dupla podruhé, dupla potřetí a tu se pod ní propadla podlaha a holčička letěla bílým tunelem, až stála na velikém sněhovém kopci. Kolem nebylo nic, jen bílý sníh padal někam dolů kolem ní. Holčička se podívala, kam ten sníh padá a zatočila se jí hlava. Dole viděla domy, vánoční světla na ulici a maminku a tatínka, kteří stáli před jejich domem a rozhlíželi se, kam zmizela jejich dceruška.
Holčička byla na sněhovém mrazivém kopci jen ve svých botičkách a v letním tričku. Začala jí být hrozná zima, vzlykala a trochu se bála. Jak se dostane zpátky k mamince a tatínkovi? Co se to stalo?
„Neboj se, jsem tady s tebou,“ ozval se najednou vedle ní krásný sametový hlas a někdo ji vzal za ruku. Vzhlédla nahoru a vedle ní stála krásná paní v dlouhém bílém kožichu. Měla dlouhé světlé vlasy a celá zářila.
„Je ti zima, Kristýnko?“ zeptala se.
„Je mi velikánská zima,“ drkotala zuby holčička.
„Vidíš, neposlechla jsi maminku, když ti říkala, aby sis vzala teplý svetr a kalhoty, a takhle to dopadlo,“ povzdychla si ta paní.
„Ale kde to jsem? Proč nejsem doma?“ vzlykala Kristýnka.
„Pojď, něco ti ukážu, ale nejdříve si vezmi na sebe tohle,“ podávala jí paní starou deku.
„Nechci, nechci!“ Holčička se začala vztekat. „Je to ošklivé. Nebyla bych už hezká!“
„A myslíš, že hezká můžeš být jen v parádě? Otoč se a podívej.“
Holčička se otočila a tam viděla malý altánek. V něm byli dva lidé – paní a pán. Paní měla na sobě jednoduché šedivé šaty a pán měl teplé kalhoty a svetr. Paní chovala děťátko, které bylo oblečené jen v lehké košilce a třáslo se zimou.
„Proč to miminko nemá nic na sobě, je tu přece mráz,“ ptala se holčička své průvodkyně.
„Protože už na něj nic nezbylo. Všechny parádnice na světě vykoupily teplé oblečení, a teď tady to miminko asi umře zimou. Víš, kolik takových miminek na světě je? Dívej se.“
Paní ukázala do daleka pod kopec a najednou malá Kristýnka viděla spoustu malých dětí po celém světě, které mají málo jídla a skoro žádné oblečení. Jejich rodiče byli smutní, že jim nemůžou nic koupit, protože všechno na světě vykoupily malé parádnice.
„To nejde, nesmějí umřít,“ polekala se holčička.
„Ale jak to udělat? “ řekla ta paní a podala jí znovu starou deku.
Holčička deku vzala, běžela do altánku a přikryla jí miminko. Miminko se na ni usmálo a jeho maminka jí pohladila a řekla: „Děkuji ti, Kristýnko, za nejkrásnější vánoční dárek. Ježíškovi teď už bude vždycky teplo.“
V tu chvíli se všechno zatočilo a Kristýnka stála na ulici, oblečená v teplém kabátku a botách s kožíškem a držela se za ruku té bílé paní. Naproti stála maminka s tatínkem a mávali na ni.
„Tak běž, běž za nimi, a pamatuj si, že dát někomu dárek je důležitější než tisíc korálů na krku.“
„Budu si to pamatovat,“ slíbila holčička a ještě než se rozběhla k rodičům, zeptala se té paní: „A kdo jsi ty?“
„Jmenuji se Laura a jsem tvůj anděl. Přijdu za tebou vždycky, když mě budeš potřebovat,“ řekla ta paní, usmála se a zmizela.
Jen zvonečky v dálce zvonily a z nebe padal bílý sníh, který se třpytil na vánočně vyzdobené ulici.