Pichlavá zábava
Ježci jsou pěkně veselí, i když vypadají jako pichlavé domečky, které jen pomalu dupotají po cestičkách. Den často prospí, nemají rádi prudké sluníčko a světlo, jejich nejoblíbenější doba je k večeru. To jsou ještě vzhůru jejich kamarádi, s kterými můžou dovádět, a také si vždycky připraví něco k snědku a trochu pomůžou na zahrádce.
Kotlík byl s ježky kamarád a měl je ubytované pod lískovým keřem. Ježci tu bydleli rádi. Skřítek o zahrádku dobře pečoval, byla hlídaná ze země i ze vzduchu, a tak tu ježky nemohla přepadnout kuna ani liška. A kdyby náhodou se nad zahrádkou proletěl třeba orel nebo výr, jistě by je špačci včas varovali před nebezpečím.
Nejoblíbenější ježčí zábava je koulená. To myška vždycky připravila u jezírka startovací čáru z kopretin, ježci si na ni stoupli a čekali. „Připravit, pozor, start!“ zavolala najednou myška, a z ježků bylo v mžiku pět pichlavých kuliček, které se koulely kolem stromů, kolem lavičky, vedle rajčat a skleníku až k východu ze zahrádky, protože tam stál Kotlík a v ruce držel lísteček s nápisem: Cíl. Jedna, druhá, třetí, už se koulí, který ježek vyhraje, kdo bude první? Ale ouha! Kotlík si v zápalu soutěžení nevšimnul, že na cestičce zůstala ležet hadice na vodu. Ježci překouleli cílovou čáru a pích, pích, pětkrát píchli hadici. Rázem je po závodech i zábavičkách.
„Jemináčku, to je smůla,“ lamentuje Kotlík. „Pět dírek v hadici, čím pak zaleju ráno zahrádku?“
Ježci se ohlížejí, rozpačitě koulí očička a táta ježek povídá: „No, víš, možná by to šlo zašít. Jehel máme dost.“
„Ježku, hadici nepozašíváš, ani kdyby ses snažil do rána,“ to ví Kotlík moc dobře.
„Tak třeba obvazem,“ navrhuje myška, která často pomáhá Kotlíkovi ošetřovat zraněné obyvatele zahrádky.
„Ále kde,“ smutně přemýšlí Kotlík.
„Když zalévám zahrádku, to je panečku, pěkně velký proud. Voda si najde všechny cestičky, obvaz by promáčela natotata.“
„Vždyť umíš kouzlit,“ švitoří z výšky špačci, kteří se přilétli kouknout na tu spoušť. „Co by sis nevykouzlil novou hadici.“
„Jenže jsou kouzla a kouzla,“ vysvětluje Kotlík.
„Nemůžu si vykouzlit ani hadici ani nový skleník nebo čepici. Takové věci se musí postavit, vyrobit nebo koupit. Kouzlit můžu jenom s pěstováním, aby bylo všechno správně barevné, sladké nebo kyselé a tak.“
„Takhle to tedy je,“ zklamaně kývají ježci. „My taky mysleli, že jsi velký kouzelník.“
„K čemu by mi to bylo?“ vysvětluje Kotlík.
„Co potřebuji, to umím a poradím si i s děravou hadicí.“
„Potřebujete všechny svoje pichláky nebo mi můžete každý jeden dát?“ zeptal se Kotlík po chvilce přemýšlení ježků.
„Dáme, však dohola nezůstaneme,“ hned se ženou ježci na pomoc. Každý si vytrhnul a složil vedle Kotlíka jeden svůj pichláček. Kotlík je všechny vzal, uříznul z nich ten tupý konec, trochu zabrousil a pomalu zasunul do díry v hadici jako špuntík. A aby špuntík zůstal, ještě dírky zalil trochou smůly ze stromu a dokola omotal lepicí páskou. Hadice už nebyla jako nová, ale mohla ještě chvíli posloužit, alespoň do konce léta.
„To je dobře, Kotlíku, že si umíš poradit.“ Povídá nejstarší z ježků.
„A kdybys někdy potřeboval pomoc s pěstováním, tak řekni. Leccos dovedeme.“
„Hlavně už se nekutálejte tady kolem, nahoře u jezírka je na hraní místa dost,“ říká Kotlík a v duchu si myslí: „Co vy asi víte o zahradničení, pichláci malí,“ a netuší, že pomoc bude potřebovat dřív, než se jednou sluníčko přes oblohu překulí.
Druhé ráno se Kotlík chystal zkontrolovat úrodu zeleného salátu a také podívat, jak se daří zelí. Úrodička to byla pěkná, křehounké salátové listy pomalu nabíraly do hlávkova. Také zelí se už začínalo pěkně zavírat do tvrdých hlaviček, když tu najednou Kotlík kouká, na každé hlávce, na každém salátovém lístečku leze jeden slimák!
„Co vy to tu provádíte, ničit moji úrodu se vám zachtělo,“ zděsil se skřítek.
„Bať, proč by ne. Hezky jsi pro nás hostinu připravil. Teď se odsud nehneme, dokud všechno nesníme,“ povídá ten největší slimák a hned začal okusovat křehoučký salátový list.
To bylo něco pro Kotlíka. Běžel hned do skleníku, ze skříňky vzal svoji hůlku na slimáky a honem zpátky k salátům. Jednoho shodil a už se na jeho místě objevil další. Kotlík bojoval a bojoval, ale slimáků přibývalo a nic se Kotlíka nelekli. Jen se vysmívali a vesele vykusovali do salátků i do zelných listů veliké díry. Kotlík viděl, že takhle slimáky nevyžene, a v tom si vzpomněl na ježkovu nabídku.
„Ježci, prosím, vzbuďte se, potřebuji vaši pomoc!“ volá Kotlík na ježčí rodinku.
Trvalo to chvilku, než táta ježek z pelíšku vylezl. „Co po nás, Kotlíku, chceš, vždyť je teprve ráno, dobře víš, že vstáváme až po poledni,“ ospale bručí ježčí táta.
„Jenže po poledni už bude asi pozdě. Na zahrádku se vloupali slimáci a nechtějí se hnout ani o krůček. Že je tu hostina jak se patří. Pustili se do salátu a zelí,“ dodává Kotlík. „Tak jsem si vzpomněl, jak jste říkali o té pomoci.“
„Ale moc nevěříš, co,“ zabručel ještě starý ježek, ale už budí celou ježčí rodinku. „Tak, honem, mámo, vstávej a připrav děti, jdeme do boje!“
Ježci se honem schystali a Kotlík je vede k záhonu se zelnými a salátovými hlávkami.
Slimáci už tam nadělali pěknou škodu. Když Kotlík tak rychle odešel, jen se zaradovali a řekli si: „Sníme, co máme sníst a půjdeme o zahrádku dál.“
A taky se dali pěkně do díla. Lezli z hlávky na hlávku a vykousávali jen ta nejlepší místečka. Jenže v kouzelné zahrádce si velké hodování bez Kotlíkova pozvání dovolí jen ten největší trumbera. Všichni, kdo zahradního skřítka znají, vědí, že si svoji úrodu vždycky uhájí.
A taky už je slyšet dusot a dupot, jako kdyby se sem řítila velká armáda s plnou výzbrojí. Slimáci natahují krky, co se to děje, když najednou už jsou tady a hezky si stoupli dokola celého záhonu, a to slimáky pěkně vyděsilo.
„Jejda, to jsme teda nečekali, to je pěkná zrada, skřítku,“ bručí ten největší nejslimákovatější slimák.
„Jakápak zrada, když na vás neplatila domluva, snad bude platit tahle pichlavá parta,“ hájí Kotlík svoji úrodu.
„Teď honem sypte ze zahrádky a kdo se zdrží o chvilku déle, může si být jistý, že si ho chytíme a dáme mu co proto,“ vzal hádku do ruky táta ježek.
„Dobře víte, že my, ježci, se dovedeme se slimáky rychle vypořádat. A naše máma vás umí pěkně upéct na másle s majoránkou. Támhle máte cestičku, a jestli se potáhnete tou vaší slimáčí rychlostí, napícháme vás na bodliny jedna dvě.“
Slimáci už ani nemukli, takhle rychle ještě nikdy neutíkali, ale dobře věděli, že táta ježek si nedělá legraci a že by je ježčí rodinka slupla k večeři natotata.
Skřítek Kotlík poděkoval ježkům za pomoc a dobře si zapamatoval ježčí moudro: „My to, Kotlíku, se slimáky docela umíme. Ale lepší bude, když vůbec nepřijdou. Natáhni nad záhon hustou síť a budeš mít vystaráno.“
„A koukej si uklidit hadici, ať si večer můžeme zahrát na koulenou,“ ještě na něj mrknul ježčí kluk a honem šupajdil za rodinkou se trochu prospat.
Jak starý ježek řekl, tak se Kotlík zařídil a vůbec nelitoval spravované hadice, protože jenom díky tomu poznal, že ježci jsou opravdoví kamarádi. Nejen pro koulecí zábavu, ale i pro zahrádkové starosti.