O největším suchu
Bylo léto, snad nejteplejší za posledních sto let. Sluníčko hřálo a hřálo. Skřítek Kotlík chodil starostlivě po zahrádce, lístečkem z jabloně si ovíval obličej a vzdychal: „Achich, achich. Ouvej, jouvej. Co s tím, co s tím?“
Ani rohlík k snídani nedojedl a na jeho oblíbené marmeládě si pochutnávaly vosy. Jenže on si toho ani nevšimnul. Jen se díval, jak z měkoučkého trávníku zůstal sem tam smutný zelený výhonek.
Slyšel volat okurky: „Kotlíku, potřebujeme se napít!“
Viděl, jak papriky vyčítavě klinkají zvonečkovými lusky: „Kotlíčku, prosím, aspoň kapku!“
Proběhl kolem květinového záhonu a viděl jen povadlé květy, smutné stonky skloněné až k zemi, jakoby chtěly říct: „Vždyť víš, jakou máme žízeň!“
Skřítek dobře věděl, že rostlinky musí pít, ale kam ta voda zmizela? Kotlík spěchal ke kohoutku, otočil, vzal zahradní hadici a ozvalo se jen tiché PFUM. Hadice si odfoukla a nic. Kotlík kouká, jestli není někde prasklá a voda neutíká jinudy, ale všechno je v pořádku, tak se žene ke studánce.
Zaklepe na víko, otevře poklop a zavolá: „Studánko, co jsi udělala s vodou? Potřebuji zalívat, jinak celá zahrádka umře suchem.“
„Musíš počkat, zahradníčku, možná pár dní, možná pár hodin. Pramínky, které mi posílají svoji vodu, vyschly. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli budu k nepotřebě,“ nabírá do pláče studánka.
„Jenže co já s tím teď?“ na to Kotlík.
„Najdi vodu,“ povídá studánka, „a bude zase dobře.“
Kotlík zasune poklop, otočí se a najednou slyší zvláštní zvuk, jako když kohoutek odkapává: kap, kap, kapičky, kap. Rozhlédne se kolem a znovu slyší: kap, kap, kapičky, kap. Jde po zvuku, koukne pod dýňový list a tam se krčí malý mužíček. Celý modrý, ale takový vybledlý, spíš do průhledna. Jen z nosu mu trochu kape: kap, kap, kapičky…
„Ahoj, co tu děláš? Tebe jsem tu ještě neviděl.“
„No, vždyť já bych tu ani neměl být,“ zabručí tiše mužíček „jenže už nevím, co dělat a kam se schovat. Jsem dešťový skřítek Kapička, mám se starat, aby bylo dost vody pro pramínky i pro studánky. Jenže jak, když dešťová víla si vzala do hlavy parádění.“
„Parádění?“ vykulil Kotlík oči.
„To víš, její děda byl dešťový král, jenže letos už neměl sílu na velké mraky, tak odešel do dešťového nebe. A teď je tu ona,“ povídá Kapička „Jen tak se povaluje a pořád komanduje nás, skřítky. Podejte hřeben, podejte zrcadlo, vy naděláte s těmi mraky, ať jdou pryč, nevidím, jak jsem krásná. A tak pořád dokola. Práce jí moc nevoní.“
„To je tedy rána,“ říká Kotlík. „Jestli něco neuděláme, tak celá zahrádka brzy uschne na troud. Takové líné víly nemám rád. Musíme na ni něco vymyslet.“
Skřítek Kotlík se schoulil ke Kapičkovi pod list a špitali si a špitali. Pak vylezli ven a Kotlík povídá: „Tak, teď mi ukazuj cestu, ať jsme tam cobydup.“
Kapička třikrát zamával rukama nad hlavou, třikrát zadupal, vzal Kotlíka za ruku, otočil se do kolečka a najednou letí! Chytili se slunečního paprsku a jedou po něm až ke sluníčku. Něco si s ním špitají, ani nejbližší vánek to neslyší. Jen cinknutí, jak se najednou sluníčko šibalsky usměje, protáhne, kývne a řekne: „Taky bych si už rádo odpočinulo, paprsky mám z toho svícení celé rozlámané.“
Skřítci mrknou a šup, letí dál, nad modrou oblohu, kde je nebe už jen z bílých obláčků. A skočí rovnou do toho největšího a nejbělejšího. Tam na krásné bílé postýlce, ozdobené stříbrnými kapkami rosy, odpočívá Dešťová víla. Spíš se povaluje, od čeho by odpočívala, když ještě neudělala žádnou práci?
A hned kývá prstem na Kapičku: „Kapičko, kdes byl tak dlouho? Poslala jsem tě vysbírat včerejší rosu, moje nová čelenka není dost hezká,“ komanduje.
Kotlík si stoupnul před Kapičku, uklonil se až k zemi a po lišácku povídá: „Krásná paní, omluv jeho zpoždění. Potkal jsem ho, když hledal rosu, ale kde nic není, ani skřítek nenabere.“
„Jak to – nic není,“ dupla víla. „Rosy jste vždycky nosili plné džbány. Ještě když tady byl můj dědeček, měla jsem rosy, co jsem potřebovala. Na čelenky, na pásky, na korále. Kam zmizela?“
„Rosa nezmizela, paní, jenže nemá na co padat,“ opatrně říká Kotlík. „Sluníčko vysušilo zemi, že už na ní neroste žádná travička. Na loukách a zahradách jsou jen suchá stébla a na těch se kapky rosy neudrží.“
„Jen neříkejte,“ namířila Dešťová víla prstem na skřítky. „Dobře vím, že rosa přebývá i na květinách a co třeba na listech od rajčat. Když nikde, tam se najde vždycky.“
„Vždycky už bylo, Dešťová vílo. Teď je jinak,“ zamračil se Kotlík. „Zapomněla jsi, že rosa je vodní pára? Jenže na to je zapotřebí, aby byl vzduch vlhký. A ten nemůže být vlhký, když už nepršelo kolik měsíců. Jen ty si můžeš za svou neparádu. Až vstaneš a začneš dělat, co máš, budeš mít rosy plný koš.“
Víla se zamračila, otočila na kramflíčku, dupla, jenže botky nikde! Zmizely i korále, čelenky, všechny ozdoby na šatech. Koukne do zrcadla a už není chrpově modrá, ale vybledlá až do šeda. V tom sluneční paprsek dosvítil až do jejího mráčku. A to se víla teprve lekla! Ještě o trochu více sluníčka a zbylo by z celé víly sotva fouknutí. Najednou se točila jako vítr. Honem našla dešťovou hůlku, zamávala jednou nad hlavou, trochu foukla, přiletěli malí bílí beránci. Zamávala podruhé, foukla víc, přiletěly mraky bílé a velké jako hory. Zamávala potřetí, foukla ještě víc a už sem vítr žene mraky černé, dešťové, bouřkové. A už prší, nejdříve sem tam nějaká kapka, za vteřinku kapky větší a potom ty největší, takové, jaké přináší jen velký letní liják.
Kapička a Kotlík sedli každý na jednu kapku a nechali se snést přímo do zahrádky. Nadšeně poskakovali mezi deštěm a pěkně si užívali toho letního pršení.
Pršelo celý den a celou noc. Ráno skřítek Kotlík vyšel na zahrádku, kouknul na okurky, na papriky, mrknul na květinový záhon. Všichni se koupali v ranní rose. I ten trávník se trošku zazelenal.
„No, to víš, že ti pomůžu,“ zabručel Kotlík. Vzal hadici, roztočil kohoutek a ozvalo se: „Trochu vody? No, prosím.“
Z hadice vytryskl proud kapek, sluníčko si pohrálo a najednou byla nad celou zahrádkou duha. Kotlík se podíval na nebe, kde právě pluje bílý obláček, načechraný jako měkoučká peřinka a z něj mává na zahrádku dešťový mužíček Kapička a veselá Dešťová víla. Kotlík mává a kropí, obláček pluje nad další zahrádky a kapičky vyhrávají nejkrásnější zahradní písničku: kap, kap, kapičky, kap….