Mrazivé zápasení
Bylo týden před Vánocemi a mrzlo, až skřítku Kotlíkovi zčervenal nos, sotva ho vystrčil z vyhřátého skleníku. Na zimu se hezky přichystal, místo obvyklé čepičky měl barevného kulicha, teplý kabátek s kožíškem, vysoké botky a rukavice. Obléknout se proti mrazu dovedli i ostatní – skřítek Časíčko, detektiv Zrcátko i vodní skřítek Leknínek. Horší to bylo se stromy a rostlinami. Těm musel pomoci Kotlík, aby jim neumrzly kořínky a mohly v klidu spát až do jara.
„Ale k zimě patří sníh a letos ne a ne zasněžit,“ povídá jednou Kotlík Leknínkovi. „Jestli bude mrznout ještě chvíli, mráz se dostane až do hloubky ke kořínkům keřů a květin, a to bude špatné.“
„Vždyť já nestačím prosekávat led na jezírku, aby měly ryby, žáby i rak dost vzduchu,“ vypočítává Kotlíkovi Leknínek.
„To je snad nějaké kouzlo,“ vzdychá Kotlík. „Každý rok touhle dobou už je přece spousta sněhu.“
Najednou je tady, žene se do vrátek, ani zámek mu nevadí. Jen se ho dotkne, ozve se duté LUP, zámek je na půlky a vrátka dokořán. Do nich se valí chlapík jako hora. Od hlavy s dlouhými vousisky až po teplé vysoké botky je celý stříbrný.
„Tady se letos usadím,“ povídá Mráz, „tady se mi bude dobře mrznout.“
Mávne svou hůlkou a v tu ránu jsou všichni do skleněna. Kotlík i Leknínek zmrzli na místě, kde si povídali, ani otevřít pusu nemůžou. Nosy jim praští, ruce se nemůžou pohnout, krůček neudělají.
Mráz se tu cítí hned jako doma. Mávne, zamrzne díra v rybníce, mávne znovu a ze všech stromů i rostlin je křehká mrazivá krása. Kotlík s Leknínkem dobře vědí, že jestli takové mrznutí potrvá třeba jen jeden jediný den, bude pro zahrádku hodně zle. Jenže jak pomoci, když je mráz zamrznul tak, že můžou hýbat jen očima? Ale tihle kluci jsou chytrolínci a dobře vědí, že stačí párkrát zamrkat, na chvilku zavřít jedno oko, pak zase druhé, aby se domluvili očima jako morseovkou.
„Co třeba Dešťová víla?“ mrká Leknínek na Kotlíka. „Mohla by vědět, kde hledat sníh.“
„Ale jak ji přivoláme?“ ptá se očima Kotlík.
„Myšlenka je silnější než křik, zkusíme na ni oba hodně myslet,“ zamrká Leknínek a Kotlík pochopí. Oba se dívají na oblohu a přejí si, aby Větřík přifoukl obláček s Dešťovou vílou. Přejí si to minutu, hodinu, dvě, už jim málem i oči zamrzají, až tu najednou se nad zahrádkou vznáší obláček a na něm si Dešťová víla protírá oči. Vedle ní sedí Kapička a sotva kouká.
„Proč nás sem zveš, Kotlíku, v tomhle počasí? Ještě zmrzneme a kdo vám pak na jaře zaprší? Větříku, odfoukni nás, ať už jsme pryč!“
Kotlík s Leknínkem jsou celí zoufalí. Dešťová víla se bojí mrazu a Kapička jakbysmet, a tak je Větřík odnáší, aby na ně Mráz nedosáhl.
Ten si zatím na zahrádce dělá, co se mu zamane. Koukne do skleníku, foukne do krbu, až se Ohnivá panenka musí schovat do komína, aby jí trochu toho ohně zůstalo. Ale krb i skleník vypadají v tu chvíli jako ledová chata. Všude samé rampouchy, okna zakrytá jinovatkou.
Rostlinky a stromy se tou hrůzou mrazivou probudily. Třesou se, sotva šeptají: „Kotlíčku, skřítečku, umrzneme! Už se nám větvičky mění do skleněna, už necítíme kořínky. Pomoz, pomoz!“
I Leknínek slyší, jak je v rybníčku ouvej. Zespodu na led klepají ryby a žabky a klepety buší starý rak: „Leknínku, kamaráde, copak nás tu necháš umřít? Vzduchu už je maličko, zbývá na pár nadechnutí!“
Kotlík a Leknínek vědí, že musí něco udělat, ale jak, když se nemůžou pohnout?
Najednou však slyší seshora takové skleněné ťukání! Kouknou a podívejme, Kapička s Dešťovou vílou na ně mávají celí zabalení do bílých kožíšků!
„To nám půjčili beránci, abychom nezmrzli!“ volá dolů Kapička, „jdeme vám na pomoc!“
A Dešťová víla už buší svou hůlkou do mraků, které Mráz zaklel do ledu.
„Větříku, Větrná panenko, poleťte sem nahoru!“
Hned se přiženou a Dešťová víla jim něco pošeptá a oba odfiští pryč.
Mráz zatím chodí po zahrádce. Tam mávne, tu mávne a všechno přimrzá víc a víc. Jen se směje hemžení na obloze.
„Tady už bude pořád zima. Žádné jaro ani léto! Navždycky mrazivá zahrada!“
V tu chvíli Větřík s Větrnou panenkou přiženou vysoko nad ledové mraky malý modroučký mráček. Až od teplého jižního moře ho sem přifoukali. Dešťová víla rychle mávne svou hůlkou, mráčku malinko natrhne bříško a na velké ledové mraky z něj padají teplé kapky. Takové teplé pršení nevydrží žádný led. Jedna kapka za druhou, díra v ledu je malinká a zvětšuje se, až se z ledového mraku začnou sypat na zem sněhové vločky.
Mráček z jižního moře oteplí vzduch, zamíří na Leknínka, kápne na Kotlíka, aby z nich spadlo to ledové kouzlo. Najednou se zase mohou hýbat, mluvit a skákat.
Tu třetí kapku pošle mráček na mráz. Ale jak kapka letí, cestou ve vzduchu se změní ve sněhovou vločku, která vypadá jako malý bílý padáček. Na něm se snáší k zemi malý bílý mužíček s modrou zimní čepicí. Jen tak ťukne do Mrazivce a ten se lekne.
„Tak jsi tady, no,“ zabručí Mráz.
„Jako každý rok,“ povídá mužíček. „A ty to zase zkoušíš bez nás. Dobře víš, že se to nemá,“ vyčítá mu ten bílý trpaslíček.
„Ale to já jen tak, aby byla legrace,“ povídá Mráz.
„Pěkná legrace, podívej, vždyť ti dva málem umrzli! Jdi se trochu prospat. Myslím, že dneska už bylo mrazení dost.“
Pak se představí zahrádce. Udělá malou poklonku, otočí se na patičce a řekne: „Tak jsem tady. Mé jméno je Sněžínek. Teď se vám o vláhu postarám já.“
Sněžínek poskakuje, mává svou hůlčičkou a diriguje to chumelení, že za chvíli je celá zahrádka pod tlustou sněhovou dekou. Kotlík s Leknínkem se radují, povalují se v závěji a konečně přivítají nového kamaráda.
„Jsme rádi, že jsi přišel,“ povídá mu Kotlík. „Zůstaneš s námi do jara?“
„Už se těším, jak si užijeme sněhových radostí,“ odpovídá Sněžínek. „Koukni, támhle bydlím,“ a ukáže na bíle třpytivý mráček.
„Ale teď jděte radši domů, ať nezapadnete do závěje,“ přikazuje novým kamarádům a ti rádi po tom mrazivém dni poslechnou. Kotlík pospíchá do skleníku, kde už Ohnivá panenka roztápí v krbu a staví na čaj. Leknínek běží k jezírku prosekat díru na dýchání pro ryby, žabky a raka. Pak sedí s Kotlíkem ve skleníku, pijí čaj a dívají se, jak venku Sněžínek tancuje s vločkami sněhový tanec.
„Už bude dobře,“ povídá Kotlík, „zahrádku zahřeje peřina a my si užijeme sněhu.“
„A taky Vánoc,“ připomíná Leknínek.
„Jejda,“ lekne se Kotlík. „Máš pravdu, jsou tady cobydup. Tím mrazivým staráním jsem na to úplně zapomněl.“
Chytí Leknínka za ruku a špitají si, co komu přichystají za vánoční překvapení.
Tato pohádka je z knížky Pohádky z kouzelné zahrádky, která mi vyšla letos v květnu. Krásné ilustrace do ní namalovala Radka Daňková. Jestliže se vašim dětem líbila pohádka o mrazivém zápasení, můžete koupit knížku, v níž je celkem 30 pohádek, na www.ceskatrikolora.cz - nebo v elektronické podobě na www.kosmas.cz