Mrazivé zápasení

15.01.2012 20:29

Bylo týden před vánocemi a mrzlo, až skřítku Kotlíkovi zčervenal nos, sotva ho vystrčil z vyhřátého skleníku. Na zimu se řádně přichystal, místo obvyklé čepičky měl pořádného kulicha, teplý kabátek s kožíškem, vysoké botky a rukavice. Obléknout se proti mrazu dovedli i ostatní – skřítek Časíčko, detektiv Zrcátko i vodní skřítek Leknínek. Horší to bylo se stromy a rostlinami. Těm musel pomoci Kotlík, aby jim neumrzly kořínky a aby mohly v klidu spát až do jara.

„Ale ke spánku patří sníh a podívej, letos ne a ne zasněžit,“ povídá takhle jednou Kotlík Leknínkovi. „Jestli bude mrznout ještě chvíli, mráz se dostane až do hloubky ke kořínkům květinek a bude špatně.“

„Vždyť já nestačím led na jezírku prosekávat, aby měly ryby, žáby i rak dost vzduchu,“ opáčí na to Leknínek.

„To je snad nějaké kouzlo,“ vzdychá Kotlík. „Každý rok touhle dobou už je přece spousta sněhu.“

Najednou je tady, žene se do vrátek, ani zámek mu nevadí. Jen se ho dotkne, ozve se duté LUP a zámek je na půlky, vrátka dokořán a do nich se valí chlapík jako hora. Celý stříbrný, od hlavy s dlouhými vousisky až po teplé vysoké botky.

„Tak, tady se letos usadím, už to vidím,“ povídá mráz, „tady se mi bude dobře mrznout.“

Mávne svou hůlkou a v tu ránu jsou všichni do skleněna. Kotlík i Leknínek zmrzli na místě, kde si povídali, ani otevřít pusu nemůžou. Nosy jim praští, ruce se nemůžou pohnout, krůček neudělají.

Mráz se tu cítí hned jako doma. Mávne, zamrzne díra v rybníce, mávne znovu a ze všech stromů i rostlin je křehká mrazivá krása. Kotlík s Leknínkem dobře vědí, že jestli takové mrznutí potrvá i třeba jeden jediný den, bude pro zahrádku hodně zle. Jenže jak pomoci, když je mráz zamrznul tak, že jen očima hýbat můžou? Ale tihle kluci jsou chytrolínci a dobře vědí, že stačí párkrát zamrkat, na chvilku zavřít jedno oko, druhé a už se umí domluvit i očima.

„A co Dešťová víla?“ mrká Leknínek na Kotlíka.

„Třeba by věděla, kde hledat sníh.“

„Ale jak ji přivoláme?“ ptá se očima Kotlík.

„Myšlenka je silnější než křik, zkusíme na ni oba hodně myslet,“ mrkne pětkrát Leknínek a Kotlík pochopí. Oba se dívají na oblohu a přejí si, aby Větřík přifouknul obláček s Dešťovou vílou. Přejí si to minutu, hodinu, dvě, už jim málem i oči zamrzají, když tu najednou pomalu se obláček vznáší nad zahrádkou a na něm si protírá oči Dešťová víla. Vedle ní sedí Kapička a sotva kouká.

„Co nás sem zveš, Kotlíku, v tomhle počasí. Ještě tady zmrzneme a na jaře nás už nenajdete. Kdo vám pak zaprší? Větříku, zafoukni nás, ať už jsme pryč!“

Kotlík s Leknínkem jsou celí zoufalí. Dešťová víla se bojí mrazu a Kapička jakbysmet, a tak je Větřík odnáší, aby na ně mráz nedosáhnul.

Ten si zatím na zahrádce dělá, co se mu zamane. Kouknul do skleníku, fouknul do krbu, až se Ohnivá panenka musela honem schovat do komína. Ještě že byla tak dobře rozhořelá, že jí pro sebe trochu toho tepla zůstalo. Jenže krb i skleník byly v tu chvíli jako ledová chata. Všude samé rampouchy, okna skleníku pod bílou jinovatkou.

Rostlinky a stromy neví, jak se zahřát. Třesou se, sotva šeptají: „Kotlíčku, skřítečku, umrzneme, už nám větvičky jdou do skleněna, už nám kořínky promrzají. Pomoz, pomoz!“

I Leknínek slyší, jak je v rybníčku ouvej. Zespodu na led klepají ryby, škrábají žabky, buší starý rak: „Leknínku, kamaráde, copak nás tu necháš umřít? Vzduchu už je namále. Ještě pár nadechnutí a bude po životě!“

Kotlík a Leknínek vědí, že musí něco udělat, ale jak, když se pohnout nemůžou?

Najednou však slyší seshora takové skleněné ťukání! Kouknou a podívejme, Kapička s Dešťovou vílou na ně mávají celí zabalení do bílých kožíšků!

„To nám půjčili beránci, abychom nezmrzli!“ volá dolů Kapička, „jdeme vám na pomoc!“

A Dešťová víla buší do mraků, které jsou tvrdé od mrazu svou hůlkou. „Větříku,“ křikne víla na vítr, „i ty, větrná panenko, honem sem!“

Oba se přiženou a Dešťová víla jim něco špitá a špitá, a hned oba odfiští pryč.

Mráz zatím chodí po zahrádce, tam mávne, tu mávne a hned zase všechno přimrzá víc a víc. Jen se směje hemžení na obloze.

„Tady už bude pořád zima. Kdepak, žádné jaro ani léto! Navždycky mrazivá zahrada!“

V tu chvíli se úplně nahoře na obloze objeví Větřík s větrnou panenkou a malý krásně modroučký mráček. Až od teplého jižního moře ho sem přifoukali. A honem, než ho stačí mráz na led přeměnit, Dešťová víla mávne a z mráčku se pomalu snáší opravdové kapky vody, ale ne na zahrádku, kde by zmrzly na led. Kapky udělají svým teplým pršením díru ve velkých ledových mracích. Kapka po kapce a díra je malinká, pak větší, ještě větší a z ledového mraku se začínají pomalu sypat krásné sněhové vločky. Mráček z jižního moře oteplí vzduch a podívejme, zamíří a kápne na Leknínka, kápne na Kotlíka, až z nich spadne ledové kouzlo a oni se zase mohou hýbat, mluvit, skákat a poskakovat.

Tu třetí kapku pošle mráček na mráz. Ale jak kapka letí, cestou ve vzduchu se změní ve sněhovou vločku, k ní je připevněný malý bílý padáček, kterého se drží malý bílý mužíček s modrou zimní čepicí. Jen tak ťukne do mrazivce, až se lekne.

„Tak jsi tady, no,“ zabručí mráz.

„Jako každý rok,“ povídá mužíček.

„A ty to zase zkoušíš bez nás. Dobře víš, že se to nemá,“ vyčítá mrazu ten bílý trpaslíček.

„Ale to já jen tak, aby byla legrace,“ povídá mráz.

„Pěkná legrace, podívej, vždyť ti dva málem umrzli! Jdi se trochu prospat. Myslím, že dneska už bylo mrazení dost.“

Pak se představí zahrádce. Udělá malou poklonku, otočí se na patičce a řekne: „Tak jsem tady. Mé jméno je Sněžínek. Teď se vám o vláhu postarám já.“

A opravdu, už se kolem chumelí, jedna vločka za druhou, třetí za čtvrtou a Sněžínek poskakuje sem a tam, mává svou hůlčičkou a diriguje to padání tak rychle, že než  Kotlík s Leknínkem stačí pozdravit, mají sněhu po pás a vypadají jako malí sněhuláčci. Sníh je lehoučký a závěj měkká jako peří. Kotlík s Leknínkem se radují, povalují se ve sněhové peřince a konečně pozdraví nového kamaráda.

„Jsme rádi, že jsi přišel,“ povídá mu Kotlík. „Zůstaneš s námi do jara?“

„Už se těším, jak si spolu užijeme sněhových radostí,“ odpovídá Sněžínek. „Koukni, támhle bydlím,“ a ukáže na malý bíle třpytivý mráček.

„Ale teď jděte radši domů, ať nezapadnete znovu do závěje,“ přikazuje novým kamarádům a ti rádi po tom mrazivém dni poslechnou. Kotlík pospíchá do skleníku, kde už Ohnivá panenka roztápí v krbu a staví na čaj. Leknínek běží k rybníčku postarat se o vzduch a prosekat díru na dýchání. Pak sedí s Kotlíkem ve skleníku, pijí čaj a dívají se, jak venku Sněžínek tancuje s vločkami sněhový tanec a na zahrádku padá první letošní sníh.

„Už bude dobře,“ povídá Kotlík, „zahrádku zahřeje peřina a my si užijeme sněhu.“

„A taky vánoc,“ povídá na to Leknínek.

„Jejda,“ leknul se Kotlík. „Máš pravdu, jsou tady cobydup. Samou starostí o mráz jsem na to úplně zapomněl. Tak pojď, jdeme chystat vánoce.“ Chytí Leknínka za ruku a špitají si, co komu přichystají za vánoční překvapení.