Melounová pýcha
Melouny, takové ty velké zelené koule, uvnitř sladce červené, mohou růst venku na polích jenom v jižních zemích, kde je hodně sluníčka. U Kotlíka na zahrádce byly schované ve skleníku, aby dozrály pěkně do sladkosti. Jen pozor, každý kvítek musí mít kolem sebe dost místa, aby z něj mohl vyrůst velký meloun. Kotlík měl natažený melounový šlahounek na jednom políčku, kvítky pomalu opadávaly a na jejich místě se začínaly objevovat malé melouníčky.
Jenže jednou brzy ráno, sluníčko právě vstávalo, probudil Kotlíka takový zvláštní zvuk, vstane, protře si oči a kouká, melounový stonek se otáčí kolem tyčky na rajčata a šplhá si to ke střeše skleníku!
„Jejda, to nedělej, takhle bychom se společně zrání nedočkali,“ vyděšeně křikne na meloun rozespalý Kotlík.
„Co ty víš, co je pro mě nejlepší, vždyť sem ani nedosáhneš,“ výsměšně volá na skřítka melounová rostlina a šplhá dál a dál, až se konečkem dotýká střechy skleníku.
„Vím to moc dobře,“ volá Kotlík nahoru. „A ty bys to měla vědět taky, tvoje semínko uzrálo na zemi a podívej, jak ses povedla.“
„Právě, a co jsem viděla, nic. Teď si to chci užít! Tady se mi bude dařit, uvidíš,“ ušklíbá se melounovka.
„Mám tu spoustu místa a vůbec, na zemi jsem měla jeden záhonek, teď mám pro sebe celý skleník.“
„To je tedy šlamastyka, jak z toho ven?“ děsí se Kotlík. Jako zahradní skřítek dobře ví, jak rychle melounky nabývají do kulatosti a také jak jsou po dozrání těžké. Rostlinka má sice pevný stonek, ale ani strom by neunesl váhu takových plodů.
„Že jsem ji neuhlídal, melounici jednu,“ vyčítá si Kotlík. Melounová rostlina se obtočila kolem rajčatové tyče, přichytila střechy skleníku a jen tak něco ji dolů nedostane.
Bylo by jednoduché vzít pilku, rostlinu dole přeříznout. Bez kořínků v zemi by nedostala výživu a pomalu by uschla. Jenže potom by zahrádce chyběla do počtu melounová úroda a taky: Kotlík byl zahradní skřítek, s každou rostlinkou se piplal, staral se, pečoval. Neuměl si představit, že by měl jednu zničit jen proto, že si vzala do hlavy trochu pýchy.
„Jak já asi letos pořídím melounovou sklizeň,“ pomyslil si Kotlík a vyšel ze skleníku, aby si rozmyslel co a jak.
Ve skleníku se hned po jeho odchodu děly věci! Tím, že se vyvýšila nad Kotlíka, jenom všechno začalo. Melounová rostlina předváděla ostatním skleníkovým obyvatelům svou velikost.
„Já jsem tady nejvyšší, mně teď patří celý skleník a vy mě musíte poslouchat,“ nařizovala. „Všechno tady od teďka bude podle mě a všichni koukejte zrát do kulata, protože kulatost je nejdůležitější na světě.“
„Hej, vy,“ kývala na okurky salátovky. „Vy jste pěkně ošklivé. Takové šišky do zelena.“
„Ale vždyť máme stejnou barvu jako ty. Co je po šišce,“ snažily se ji ukonejšit okurky.
„Nic takového, barva není všechno, koukejte, ať jste kulaté nebo po vás hodím meloun a budete na kaši!“ vykřikuje melounovka. A hned dál chce rozkazovat paprikám i salátům.
„Jen počkejte, všechny vás zničím, příští rok budou ve skleníku samé melouny. Nikdo vás nebude chtít! Přijdete do kompostu,“ ušklíbá se.
Kotlík se zatím procházel po zahrádce, až došel k zídce. Tady by možná mohl dostat radu, napadlo ho a zaklepal na zídku.
Z díry mezi kameny vylezl pavouk. „Co bys rád, Kotlíku,“ ptá se trochu rozmrzele. „Právě jsi mi přerušil spaní.“
„Přišel jsem se poradit,“ omlouvá se Kotlík. „Ty jsi tu sám? Kde jsou pavouci poutníci?“
„Vždyť je znáš, dneska tady, zítra tam, nezůstanou dlouho na jednom místě.“ Pavouk ospale zívá: „K čemu bys je potřeboval, jestli chceš novou houpací síť, upletu ti ji zítra, když mě necháš vyspat.“
„Síť, to by bylo ono,“ ťukne se do čela Kotlík. „Já věděl, že na něco přijdeš!“
Pavoukovi dělá Kotlíkovo chválení dobře. „Co je na houpací síti zvláštního, vždyť ti ji pletu každý rok.“
„Jenže, holenku, teď bych potřeboval síť stokrát větší a pevnější,“ vysvětluje Kotlík a šeptá pavoukovi, co a jak.
Na to ale jeden pavouk nestačí, to je jasné jako modré nebe nad zahrádkou. Je potřeba rychle najít ve světě pavoučí poutníky a požádat je o pomoc. V tomhle můžou Kotlíkovi pomoci kamarádi. Dešťový mužíček Kapička právě s Dešťovou vílou chystají přepršky na severu a můžou dát zprávu všem poutníkům, které potkají. Větřík s větrnou panenkou obletí svět od východu až k jihu a na západě se koulí sluníčko, které propátrá do večera všechny kouty, kde by se poutníčci mohli zastavit.
„Teď musíme čekat,“ povídá pavouk. „Jdi spát, skřítku, ráno je moudřejší večera.“
Na zahrádku se pomalu snáší noc, kamarádi se ještě se zprávami nevrátili, a tak jde Kotlík do své postýlky ve skleníku. Jen vejde dovnitř, už je mu jasné, že melounová rostlina nabývá do kulatosti hodinu od hodiny a že zítra bude nejvyšší čas k zásahu. Naštěstí se melounovka taky rozhodla prospat, a tak ve skleníku a všude na zahrádce zavládnul noční klid.
Kotlík byl venku hned za svítání a už se děly věci! Pavoučci se slítali ze severu, východu, jihu i ze západu, usadili se v bezoví a vítali se s velkým pavoukem a s Kotlíkem.
„Teď se dáme do práce a k večeru uvidíme,“ povídá pavouk.
„Je to všechno nakvap,“ vysvětluje Kotlík, „melouny už jsou hodně velké, myslím, že brzy přijde čas.“
„Zvládneme to,“ volají pavouci a začínají splétat velikou síť z tisíce vláken a vlákýnek.
Kotlík se na ně chvíli dívá a pak odbíhá do skleníku sledovat zrání melounů. Melounová rostlina má co dělat, vždyť na jejím stonku vyrůstá a nabývá do velkého kulata deset melounů!
Ostatní obyvatelé sice vědí, že Kotlík chystá pomoc, ale přece jen se bojí, že třeba jeden z melounů spadne dolů a rozmačká je. Melounovka dobře ví, co se jim honí hlavou. Vždyť už ty koule zelené udržet nemůže, přesto si neodpustí další chlubení: „Tak se koukněte, vy zelená nedochůdčata, jsem teď úplně největší a mně patří celý skleník! Když se mi zachce, rozmačkám všechny natotata!“
Kotlík spěchá za pavoučky: „Pospěšte si, prosím, už to dlouho nevydrží. Jak se pustí, bude po skleníku.“
„Jsme hotovi, ještě poslední uzlík a můžeme jít na to!“ Pavouci upletli síť pevnou a velkou, aby se do ní vešly všechny melouny. Sami by ji plnou neudrželi, a tak Kotlík volá na pomoc špačky a společně rozprostřou síť pod melouny.
Rostlina jen stačí malinko zahudrat: „Pryč od mých melounů,“ ale to už se její koneček pouští střechy skleníku a rostlina padá a padá, kořeny se vyvrací ze země.
„Jéééééé,“ celý skleník chvilku strachy ani nedýchnul. Protože však bylo dobře připraveno, celý melounový náklad se pomalu složil do sítě, kterou špačci s pavoučky pomaloučku vynesli ze skleníku a tam na trávník celou úrodu vyložili.
Bylo sklizeno. Kotlík svezl melouny na hromadu a připravil k odvezení na trh. Záhonek po melounové rostlině překopal, uhrabal a zem malinko zakouzlil, aby novým semínkům zjara povyprávěla o melounové pýše, která spadla z nejvyšší výšky až na tvrdou zem.