Jak se ztratila ze zahrádky vůně
Právě se blížil další voňavý večírek, když se to stalo. Kotlík ve skleníku pořádal melounové šlahounky do řádků, aby měl každý dost místa. Potřeboval se trochu protáhnout, vyšel ze skleníku, nadechnul se – a nic. Nadechnul se znovu – a zase nic!
Štípnul se do ruky: „Jak to, že tu nic nevoní?“
Dívá se, všechno na svých místech. Popoběhne ke květinám, natahuje nos k jedné, ke druhé, ke třetí a k desáté – stále nic. Vůně zmizela!
Ztráta vůně, to je jasný případ pro skřítkova detektivního kamaráda Zrcátka a jeho psa Šerloka. Detektiv je oblečen do kostkované peleríny, na hlavě mu sedí kostkovaný baret a na detektivní pátrání má speciální vynález – oboustranné zrcátko. Jeho průvodce je menší, tmavý, celý chlupatý a trochu uslintaný. Normálně detektivům slintání neprojde, ale tenhle si to může dovolit, je to nejlepší pátrací pes v celém vesmíru.
„Už jsme tady, Kotlíku,“ spěchá detektiv Zrcátko a podává Kotlíkovi ruku na uvítanou.
„A jejda, to bude pěkný případ. Co se to tady děje za divnůstky? Vždycky tu míváš jako ve voňavkovém obchůdku a dneska ani jedna vůně.“
„Máš tu, Zrcátko, detektivní případ na čuchání,“ vysvětluje Kotlík.
„Ještě ráno všechno vonělo a podívej!“
„Neboj, najdeme viníka, sotva zahrádku oběhneme,“ kasá se Zrcátko.
„Šerloku, hledej voňavo,“ křiknul Zrcátko na Šerloka a vydali se nejdřív prostředkem zahrádky, pak podél květinových záhonů, zašli do skleníku a nakonec kolem dokola plotu a podél zídky zpátky k zahradním vrátkům. Šerlok čuchá, očuchává, sem tam packou prohrábne něco na zemi. Vždycky po chvíli se ohlédne na Zrcátka, který ho s Kotlíkem pozorně následuje, a zavrtí chlupatou hlavou.
Až se Šerlok zastaví u šípkového keře, začne čuchat víc a víc a zkouší se prodrat keřem k plotu: „Au, au, auuuuuuu,“ zakvílí a hned si schovává svůj čumáček packami.
„Tak ukaž, kde tě poškrábaly šípky?“ prohlíží psa skřítek Kotlík. Šerlok tiše naříká a čumáček má poškrábaný až do krve, dokonce jedno ouško trochu roztržené. Ale packou ukazuje dál do šípkoví.
Kotlík se ale nejprve stará o zraněného Šerloka, svolává myšku s čistým kapesníčkem a ježka s jehličkou, aby zašil roztržené ucho. Detektiv Zrcátko zatím nahlíží do šípkového keře, co tam je? Vlastně docela hezký keřík, listy světle zelené, kvítky hezky fialové s tmavými středy, je to bodlák. Ale kde vzal vůni, bodlák přece neumí vonět, i kdyby se ubodlákoval. A co dělá tady na zahrádce?
„Jak ses sem dostal?“ ptá se Zrcátko.
„Ty, no přece ty vzadu, co tak krásně voníš,“ snaží se zjistit pravdu.
„Já jsem přece vzácná kytka a jsem z daleka, moji zahrádku zrušili, že se tam bude stavět silnice, tak jsem musel do světa,“ snaží se malinko uhýbat bodlák.
Byla to lež jako věž, ve skutečnosti tohle semínko vyrostlo jen kousek odtud, přes cestu u potoka. A tam se před pár dny objevil Kazišotek. Ten už nesměl na Kotlíkovu zahrádku od té doby, co mu zkazil rajčata, ale často brousil někde kolem a snažil se dělat kazi-věci. Tak taky nakazil bodlák.
Tancoval kolem něj a pořád dokolečka omílal: „Vždyť ty nejsi žádná kytka, ty jsi jenom kazi-kytka. Každý kvítek vůni má, k tobě nic mě neláká.“
A poskakoval, skákal a prozpěvoval dál: „Kazi-kytka, kazi-bodlák, bez vůně a škrabavý. Zato Kotlík na zahrádce má lán kytek voňavý.“
Bodlák už to nemohl poslouchat a usmyslil si: „Jestli stačí jen vonět, aby ze mě bylo něco lepšího, půjdu a vezmu si, co potřebuju.“
Tak bodlák schoval svoje trny za listy, aby je nikdo neviděl, protáhl se škvírou v plotě a hned k záhonu květin.
„Teď všechny přelstím. Budu první voňavý bodlák na světě,“ myslel si bodlák a začal květinám vyprávět svou pohádku, jak jde z daleka a jak je unavený.
Hodné Kotlíkovy květiny přispěchaly radou: „Zůstaň tady, máme zahradního skřítka, zalije, okope, pohladí, přivoní a tak vůbec.“
„Myslíte,“ říkal bodlák a šel ke květinám ještě blíž, ale pod každým lístečkem měl schované trny. Jak byl blízko květiny, píchnul pod kvítek do kalíšku, všechnu vůni si přelil na sebe a pak se honem klidil tam, kam za ním nikdo nemůže.
Koho zavolat, aby pomohl? Musí být malý, aby pronikl šípkovím a trny mu neublížily. Musí být dost upovídaný, aby dokázal bodlák umluvit. A taky musí být dost rychlý, aby dokázal včas utéct. Jediný tvor tohle dokáže, včela! Tady na zahrádce bydlí včely ve staré hrušce a Kotlík se Zrcátkem za nimi honem spěchají.
„Koho to tu máme,“ vylítne Kotlíkovi před nos včela strážkyně.
„Kotlíku, je už nová úroda pylu? Potřebujeme vyrobit další med,“ vyzvídá.
„Jejda, pylu můžete mít, co hrdlo ráčí, ale potřeboval bych za to malou službičku.“
„Děvčata, pojďte sem, Kotlík potřebuje pomoct,“ volá včela ostatní a ty se houfují před skřítkem v jedné velké kouli. Kotlík povídá a šeptá, jak na to, aby s pylem z kvetoucího bodláku také všechny vůně odnesly a zpátky květinám rozdaly.
Včely se hned dají do práce. Proletí šípkem na bodlákové květy a hned lichotí a vemlouvají: „Ó, kde se tady vzala tahle krásná květina? Ty máš nejlepší pyl na celé zahrádce. Kdepak, ty skřítkovy kytky, dej nám trochu toho svého, uděláme z něj med a přineseme ti trochu pro semínka. Pak budou nejen voňavá, ale i sladká, nejsladší na světě.“
Bodlák je překvapený z té pozornosti a ani mu nedochází, že včelky sebraly všechen pyl a spolu s ním sosáčky vysály květinové vůně. Bzzzz, a jsou pryč, už roznášejí vůně zpátky tam, kde mají být. Růžovou na růže, šeříkovou na šeříky, pivoňkovou, konvalinkovou, a tak dále, až celá zahrádka zase krásně zavoní.
„Poslyš, Kotlíku,“ povídá Zrcátko, „máš pravdu, že nejlepší jsou všechny vůně dohromady.“
„Já vím,“ brouká spokojeně Kotlík a vesele krčí nos.
„Ale stejně přijď na voňavý večírek. Určitě si letos zase pěkně užijeme.“
A vykročí na procházku nejvoňavější kouzelnou zahrádkou.
A co bodlák? Pomalu se protáhnul plotem a jde smutně zpátky k potoku. Na lávce přes potok se zastaví, koukne, jak voda skáče přes kamínky a vidí se v potoce jako v zrcadle. Podívejme, na hlavě má pěkně pichlavo! Fialové kvítky se proměnily v malé pichlavé kouličky.
Naproti bodláku poskakuje Kazišotek a prozpěvuje: „Kazi-kytka nevoní, bude stále bodláčím!“
Vyskakuje a posmívá se, jenže v tom zakopne a spadne rovnou na bodlák! Do vlasů, do kazajky, na nohy, všude se mu zachytí bodavé kuličky, tahají ho, píchají a Kazišotek utíká honem pryč. A bodlák se konečně začne smát a užívat si veselosti, protože už ví, že je lepší potrestat jednoho Kazišotka než vonět nejlepší vůní světa.