Jak se ztratila ze zahrádky vůně
Kotlíkovi přátelé rádi soutěžili, co je na zahrádce nejvoňavější. Krtkovi nejvíc voněla hlína, špačkům třešně, ježkovi se líbila vůně jablíčková. Dešťová víla dávala přednost šeříkům, Měsíční královna tulipánům a Časíčko měl nejraději vůni konvalinkovou. Právě se blížil další voňavý večírek, jenže v tom se to stalo.
Kotlík zrovna ve skleníku pořádal melounové šlahounky s kvítky do řádků, aby měl každý dost místa, až z něj bude růst velká melounová koule. Potřeboval se trochu protáhnout, a tak vyšel ze skleníku, nadechnul se – a nic. Nadechnul se znovu – a zase nic!
Štípnul se do ruky: „Nespím náhodou? Au, tak jak to, že tu nic nevoní?“
Dívá se, všechno na svých místech. Popoběhne ke květinám, natahuje nos k jedné, ke druhé, ke třetí a k desáté – stále nic. Vůně zmizela!
Ztráta vůně, to je jasný případ pro skřítkova detektivního kamaráda Zrcátka a jeho psa Šerloka. Detektiv má dlouhou kostkovanou pelerínu, na hlavě stejně kostkovaný baret, v ústech dýmku a na detektivní pátrání má speciální vynález – oboustranné zrcátko. Jeho průvodce je menší, tmavý, celý chlupatý a trochu uslintaný. Normálně detektivům slintání neprojde, ale tenhle si to může dovolit, je to nejlepší pátrací pes v celém vesmíru.
Než bys jednou kýchnul, už se ženou do vrátek.
„Už jsme tady, Kotlíku,“ spěchá Zrcátko a podává Kotlíkovi ruku na uvítanou.
„A jejda, to bude tedy pěkný případ. Co se ti tady děje za divnůstky? Vždycky tu míváš jako ve voňavkovém obchůdku a dneska ani vůnička.“
„Máš tu, Zrcátko, detektivní případ na čuchání,“ vysvětluje Kotlík. „Ještě ráno všechno vonělo a podívej!“
„Tak to jsme tady správně. Najdeme viníka, sotva zahrádku oběhneme,“ kasá se Zrcátko.
„Šerloku, hledej voňavo,“ křiknul Zrcátko na Šerloka a vydali se nejdřív prostředkem zahrádky, pak podél květinových záhonů, zašli do skleníku a nakonec kolem dokola plotu a podél zídky zpátky k zahradním vrátkům. Šerlok čuchá, očuchává, sem tam packou prohrábne něco na zemi. Vždycky po chvíli se ohlédne na Zrcátka, který ho s Kotlíkem pozorně následuje, a zavrtí chlupatou hlavou.
„Pořád ještě nic, ale vydrž, Kotlíku, my jsme nejlepší, to přece víš,“ utěšuje Zrcátko skřítka, když se Šerlok zastaví u šípkového keře a začne čuchat víc a víc a zkouší se prodrat keřem k plotu: „Au, au, auuuuuuu,“ zakvílí Šerlok najednou a hned si schovává svůj čumáček packami.
„Tak ukaž, šípky tě poškrábaly?“ prohlíží psa skřítek Kotlík. Šerlok tiše naříká a opravdu, má čumáček celý poškrábaný až do krve, dokonce jedno ouško trochu roztržené. Ale packou ukazuje dál do šípkoví. Co tam je?
Kotlík se stará o zraněného Šerloka, svolává myšku s čistým kapesníčkem a ježka s jehličkou, aby zašil roztržené ucho. Detektiv Zrcátko zatím nahlíží do šípkového keře, co tam je? Vlastně docela hezký keřík, listy světle zelené, kvítky hezky fialové s tmavými středy, je to bodlák. Ale kde vzal vůni, bodlák přece neumí vonět, i kdyby se ubodlákoval. A co vůbec dělá tady na zahrádce? Bodláky si rostou volně na loukách, když je čas, vypustí semínkové děti do světa, ty letí, kam se jim zamane, tam si sednou a vyrostou.
„Jak ses sem dostal?“ ptá se Zrcátko. „Ty, no přece ty vzadu, co tak krásně voníš,“ filištínsky se snaží zjistit pravdu.
„Ále, já jsem vzácná kytka a jsem z daleka, moji zahrádku zrušili, že se tam bude stavět silnice, tak jsem musel do světa,“ snaží se malinko uhýbat bodlák.
Byla to lež jako věž, to se ví. Ve skutečnosti tohle semínko vyrostlo jen kousek odtud, přes cestu u potoka. A tam se před pár dny objevil Kazišotek. Ten už nesměl na Kotlíkovu zahrádku od té doby, co mu zkazil rajčata, ale často brousil někde kolem a snažil se dělat kazi-věci. Tak taky nakazil bodlák. Tancoval kolem něj a pořád dokolečka omílal: „Vždyť ty nejsi žádná kytka, ty jsi jenom kazi-kytka. Každý kvítek vůni má, k tobě nic mě neláká.“
A poskakoval, skákal a prozpěvoval dál: „Kazi-kytka, kazi-bodlák, bez vůně a škrabavý. Zato Kotlík na zahrádce má lán kytek voňavý.“
Bodlák už to nemohl poslouchat a usmyslil si: „Jestli stačí jen vonět, aby ze mě bylo něco lepšího, půjdu a vezmu si, co potřebuju.“
Tak bodlák schoval svoje trny za listy, aby je nikdo neviděl, protáhl se škvírou v plotě a hned k záhonu květin.
„Teď všechny přelstím. Budu první voňavý bodlák na světě,“ myslel si bodlák a začal květinám vyprávět svou pohádku, jak jde z daleka a jak je moc unavený.
Hodné Kotlíkovy květiny přispěchaly radou: „Zůstaň tady, máme zahradního skřítka, zalije, okope, pohladí, přivoní a tak vůbec.“
„Myslíte,“ říkal bodlák a šel ke květinám ještě blíž, ale pod každým lístečkem měl schované trny. Jak byl blízko květiny, píchnul pod kvítek do kalíšku, všechnu vůni si přelil na sebe a pak se honem klidil tam, kde s ním nikdo nic nezmůže.
Koho zavolat, aby pomohl? Musí být malý, aby pronikl šípkovím a trny mu neublížily. Musí být dost upovídaný, aby dokázal bodlák umluvit. A taky musí být dost rychlý, aby dokázal včas utéct. Jediný tvor tohle dokáže, včela! Tady na zahrádce bydlí včely ve staré hrušce a Kotlík se Zrcátkem za nimi honem spěchají.
„Koho to tu máme,“ vylítne Kotlíkovi před nos včela strážkyně. „Kotlíku, je už nová úrodička pylu? Potřebujeme na další med,“ vyzvídá.
„Jejda, pylu můžete mít, co hrdlo ráčí, ale potřeboval bych za to malou službičku.“
„Děvčata, pojďte sem, Kotlík potřebuje pomoct,“ volá včela ostatní a ty se houfují před skřítkem v jedné velké kouli. Kotlík povídá a šeptá, jak na to, aby s pylem z kvetoucího bodláku také všechny vůně odnesly a zpátky květinám rozdaly.
Včely se hned dají do práce. Proletí šípkem na bodlákové květy a hned lichotí a vemlouvají: „Ó, kde se tady vzala tahle krásná květina. Ty máš nejlepší pyl na celé zahrádce. Kdepak, ty skřítkovy kytky, dej nám trochu toho svého, uděláme z něj med a přineseme ti trochu pro semínka. Pak budou nejen voňavá, ale i sladká, nejsladší na světě.“
Bodlák je celý pryč z té pozornosti a ani mu nedochází, že včelky sebraly všechen pyl a spolu s ním sosáčky vysály květinové vůně. Bzzzz, a jsou pryč, už roznášejí vůně zpátky tam, kde mají být. Růžovou na růže, šeříkovou na šeříky, pivoňkovou, konvalinkovou, a tak dále, až celá zahrádka zase krásně zavoní.
„Poslyš, Kotlíku,“ povídá Zrcátko. „Stejně máš pravdu, že nejlepší jsou všechny vůně dohromady.“
„Já vím, já vím,“ spokojeně brouká Kotlík a vesele krčí nos. „Ale stejně přijď na voňavý večírek. Určitě si letos zase pěkně užijeme.“ A vykročí na procházku nejvoňavější kouzelnou zahrádkou.
A co bodlák? Pomalu se protáhnul plotem a jde smutně zpátky k potoku. Hlava mu těžkne, myslí si, to ty starosti s vůní. Jde po lávce přes potok, zastaví se uprostřed, koukne, jak voda skáče přes kamínky a vidí se v potoce jako v zrcadle. Podívejme, na hlavě má pěkně pichlavo. Fialové kvítky se mu proměnily v malé pichlavé kouličky. Naproti bodláku poskakuje Kazišotek a prozpěvuje: „Kazi-kytka nevoní, bude stále bodláčím!“ Vyskakuje a posmívá se, jenže v tom zakopne a spadne rovnou na bodlák! Do vlasů, do kazajky, na nohy, všude se mu zachytí bodavé kuličky, tahají ho, píchají a Kazišotek utíká honem pryč. A bodlák se konečně začne smát a užívat si veselosti, protože už ví, že je lepší potrestat jednoho Kazišotka než vonět nejlepší vůní světa.