Jak se ze špačků stala vzdušná hlídka
Nejdřív přilétl jeden, prohlédl si zahrádku, zakýval zobáčkem, někam zmizel, a za chvíli tam byla celá parta. Třešně právě začaly nabírat tu správnou barvu do červena. A to bylo něco pro špačky, třešně jsou jejich nejmilejší pochoutkou. Tu zobli, tu klobli a místo třešničky zůstala na stopce jenom pecka!
Naštěstí Kotlíkova kouzelná zahrádka je tak krásně kouzelná, že do rána se na stopce místo pecky červenala nová třešeň. Ale samo od sebe to taky nebylo, to se ví. Skřítek Kotlík s tím měl starostí nad hlavu. Nejdřív pátral, kam všechny třešně mizí. Brzy přišel na to, že mu tam chodí loupit špačci.
„Snad je to za pár dní přejde. Přidám ještě pár třešní, aby měli do sytosti,“ uvažoval Kotlík a vykouzlil z jedné pecky třešničky dvě.
Další den špačci zase přilétli a honem potichu kradli a loupili červeňoučké třešinky. Na odnášení neměli čas, jen je ozobávali na stromě.
„Jakoby tu na nás všechno čekalo,“ notují si přitom vesele.
„Tak honem na to, kluci, ať si dáme do zobáčku.“
Když za hodinku odlétli, na stromě zůstaly viset na stopkách jen samé pecky.
Uplynul týden, uplynuly dva a špačci létali stále. To už měl Kotlík hlavu plnou třešňových starostí. Vždyť to nejde stále dokola zakouzlovat pecky, když nejsou do kompotu ani na bublaninu, ale jenom špačkům k pochutnání.
A tak Kotlík přemýšlel, jak na špačky vyzrát. Počkal na večer a použil největší opakovací kouzlo. Než by krtek mrknul, celý strom zčervenal a prohnul se pod tíhou třešní.
„Jen vydrž, stromečku, ráno uvidíme,“ přeje Kotlík dobrou noc, ale stejně pro samou zvědavost nemůže dospat. Ještě sluníčko nevystrčilo z peřin ani jeden paprsek, už se Kotlík schovává za zelnou hlávkou na záhonku naproti třešňovému stromu. Čeká tiše, aby nevyplašil lupiče.
Taky se dočkal. Sluníčko se sotva umylo v ranní rose a celá tlupa špačků je tu. Přelítla zahradní plot, než mžiklo, schovali se v listoví, jen mrklo. Ani vidět je není, jen stromek tiše vzdychnul pod další tíhou.
A už se nacpávají a tou lahodou se pěkně rozšvitoří, protože takový div divoucí ještě neviděli: „Kluci, co se to stalo, co se to děje? Tady je to jako na hostině. Tak honem, dáme se do toho!“
„Bodejť, bodejť,“ švitoří další. „Musíme si pochutnat až do dalšího zrání.“
Ale co se to děje?
Špaček ozobe třešničku až na pecku a lup, v tu ránu je zase celá. Ozobe znovu, popolítne na vedlejší větev, ohlédne se a žádnou pecičku nevidí. Jen a jen červené třešně.
„No, to si dám líbit,“ potěší se. „Čím víc třešní, tím víc pochutnání.“
Všichni špačci se snaží sníst co nejvíc, ale na stromě třešní neubývá a Kotlík jen čeká, kdy budou mít konečně dost.
Ne nadarmo se říká: Jez do polosyta. I na špačky to platí. Čím víc jedli, tím víc třešní znovu přibývalo a jejich bříška se nafukovala a nafukovala, špačci funěli a zobali a jedli, až najednou nemohli sníst ani třešinku.
„Jejej, kluci,“ sípal první.
„Asi už to dneska nedojím. Co kdybychom si nechali trochu na zítřek?“
„Máš pravdu,“ volá druhý. „Taky už mám do sytosti.“
„Tak si trochu zdřímneme, co vy na to?“ navrhuje třetí a zkusí poskočit na větvičce. Ani nožku ale neuzvednul.
Za chvíli se na stromě nepohnul ani lísteček. Všichni špačci z přejedení usnuli. A to byla chvíle pro Kotlíka. Jen tak malinko, úplně malilinko písknul, už je tu větrná panenka a Kotlík má ruku na rtech a dělá pssst!
Panenka přistane vedle skřítka a špitá: „Co tu máš, Kotlíku, za legrácku?“
„Chceš mi pomoct?“ ptá se Kotlík.
„Vždyť u vás mám vždycky pěkné pohrání, co bych nepomohla.“
Větrná panenka dolétne ke stromu, zlehoučka provětrá lístečky a už vidí špačky. Tenké nožky se stěží drží větví, bříška jsou vyboulená, těžká, baňatá.
Panenka neudrží smích: „Hi, hi, hi, Kotlíku, takhle tlusté špačky jsem ještě neviděla!“
„To máš tak,“ mávne Kotlík rukou, „už několik týdnů mi tu ujídají třešňovou úrodu, tak jsem na ně zkusil trochu vyzrát. Prolítni se kolem nich a můžeš to vzít trochu zčerstva.“
Větrná panenka proševelí jednou třešňovím, provětří podruhé, prosviští potřetí. Třešňové lístečky začnou povlávat, větvičky se prohýbnou a už to lítá! Šup, bum, dum, lup! Jak špačci dřímali se svými přejedenými bříšky, padali na zem do trávy jako zralé švestky. Tam se probouzeli a koukali, co dělají na zemi. Zkusili vzlétnout – zamávali křidélky, mávali a mávali, jenže když někdo spořádá pár kilo třešní, není na létání ani pomyšlení.
To byla druhá chvíle pro Kotlíka.
Ručky zapře v bok a pustí se do špačků bez okliček: „Vy jste pěkní tatrmánci! Co jeden vypěstuje, vy chcete sníst a nezaplatit. Já se o tuhle zahrádku starám pěkně dlouho. Vy se tu objevíte a ujídáte, co vám nepatří. Myslíte si, že všechny třešně světa jsou pro vás? Možná je můžete všechny sníst, ale taky už navždycky budete chodit po zemi.“
Špačci vidí, že ujídali na špatném místě a už jdou ke smíru: „Zahradní skřítku, vždyť jsme ptáci, musíme létat. A vůbec, třešně jsou naše pochutnání, to ví každý,“ trochu vzdorují.
„Jenže tohle nebylo jen pochutnání. Sami jste si způsobili svoje bříškové těžkosti. Teď si musíte létání zasloužit.“
„Tady máte košíky,“ rozdává Kotlík každému špačkovi jeden malý košíček. „Než vám bříška slehnou, vylezu na strom, budu dolů házet třešně a vy je budete rovnat do košíků. Až vás křídla poslechnou, vylétnete na strom a sklízet budete zase vy. A žádné zobání,“ nakazoval Kotlík.
Špačci se nejdřív jen tak pomalounku plížili po trávníku, potom sem tam poskočili, a když jim z té práce bříška slehla, všechny třešně byly v košíkách.
„Tak zase přiletíme za rok na další třešně, domluveno?“ štěbetá největší špaček.
„Třešně jsou jen chvíli,“ uvažuje Kotlík. „Kde vůbec bydlíte?“
„Támhle za potokem, v bezinčí,“ ukazuje špaček.
„Hodila by se mi vzdušná hlídka,“ pokračuje Kotlík.
„Nemůžu vidět všechno. Chránili byste zahrádku, aby se tu nepromenovali zloději, a za to pro vás vždycky budu mít schovanou nějakou pochoutku, co vy na to?“
„Píp, písk, to se nám líbí!“ štěbetají špačci.
„Tak stačí dvakrát písknout a jsme tady!“ volají na rozloučenou. Každý si odnáší malý košíček s třešňovou výslužkou, aby měli co do zobáčku. Ale jen občas, bolavá bříška je už naučila, že pochutnat si neznamená nacpat se do kulata.