Jak se u nás objevil zahradní skřítek
Máme na chalupě takovou zvláštní zahrádku. Jeden den posekáme trávu, do rána je vysoká až po kolena. Natrháme jablka, druhý den je jich plný strom. Utrhneme kytku, zítra jsou na stejném místě dvě. Je plná záhad a kouzel a vím přesně, kdy to všechno začalo.
Jednou takhle chodím po zahrádce a kolem sebe stále slyším nějaký šustot. Jemňoučké cupání, sotva jako když myška nohu přes stéblo položí, tenoučké pískání, jakoby ježek na brčko vyhrával. Ohlížím se, koukám, najednou mi něco štrnkne přes patu a uslyším měkké BUM!
Honem koukám, nohou ani nehnu a už ho vidím – leží tam v trávě, mužíček velký jako panáček na hraní. Na hlavě má čepičku zelenou jako stopka z rajčete, oblečený do veselého pruhovaného trička, modrých kalhotek s laclem, na nohou modré tenisky a z nich koukají ponožky stejně pruhované jako tričko. Panáček leží, vzdychá, nevypadá na veseláčka.
„Achich, ouvej, to mě bolí koleno. Co to děláš, ty velká? Teď se mi koleno nevejde do kalhot, jakou tam budu mít bouli.“
„Ale malinký, nebude tak zle,“ povídám. „Vždycky se najde bylinka na bolavé místečko, neboj. Stačí trochu třezalky, jitrocel a bude po bouli. Ale tys mě pěkně vylekal, takhle tu dupotat a neukázat se. Víš, že jsem si myslela, že se mi tu prohání myš nebo ježek? Měl jsi dávat pozor a nepospíchat tolik, kamínek by se ti nepřipletl do cesty.“
„Jo, jo, myška, ježek, tobě se to mluví, víš, kolik mám práce?“
Páni, sotva se otřepal, už myslel na práci, jenže bolest nepočká. Udělal krok a už seděl v trávě a držel se za bolavou nohu. Tak jsem ho vzala, posadila na čistý kapesník jako na deku, natrhala bylinky a zavázala mu koleno.
„Nejdřív mi řekni, kdo jsi a co tu děláš,“ povídám.
„Co bych dělal, jsem přece zahradní skřítek. Ty neznáš zahradní skřítky? Na každé zahrádce je jeden, který se o ni stará. Ono se řekne utrhnout jabko, ale víš, co dá práce přemluvit takovou jabloň, aby se na jaře probudila? A co teprve ostatní stromy, kytky a zelenina – to je pěkně divoká čeládka, nemysli si!“
„Tak mám pocit, že jsem tady zbytečná, když jste tady vy, zahradní skřítci. Co kdybych to nechala na tobě, zasít, zalít, sklidit,“ povídám mu.
„Ale jdi, já to tak nemyslím, vždyť bez vás, lidí, by to nebylo ono. Ale bez nás, skřítků, byste měli taky těžké pěstování. Pojď, budeme o tuhle zahrádku pečovat spolu. Já ti řeknu, s kým se musí pomalu, na které kytky mluvit, které nechat být, kdo má rád hodně zálivky, koho trápí mušky a tak vůbec,“ pookřál skřítek.
„A co udělám já pro tebe, zahradníčku?“
„Tak třeba si se mnou budeš povídat, a taky mi můžeš nosit meruňkovou marmeládu a rohlíky, ty já hrozně rád. A ještě možná, víš, takový malý domeček kdybys postavila, aby na mě nepršelo a nesněžilo, co ty na to?“
A tak jsme postavili skleník. Společně, já jsem stavěla, skřítek – prozradil mi, že se jmenuje Kotlík – radil, co a jak. Tak jsem se dozvěděla, že na naši zahrádku přišel teprve nedávno, když se vyučil u svého tatínka ve skřítkovém zahradničení. Skleník byl nakonec dost veliký nejen pro Kotlíkovu postýlku a skříňku na jeho nářadí, ale také pro spoustu užitečných věcí a hlavně – mohli jsme spolu začít pěstovat nové druhy kytek a zeleniny.
Každý den jsem chodila na zahrádku a spolu jsme se starali o to, aby byla nejkrásnější na světě. Pokaždé, když jsme skončili práci, sedla jsem si na chvíli na lavičku uprostřed zahrádky nebo do trávy u jezírka, Kotlík se posadil vedle mne a vyprávěl mi veselé i dobrodružné příběhy, které každý den na zahrádce prožívá. Tak tady jsou.