Jak se objevil zahradní skřítek
Máme na chalupě takovou zvláštní zahrádku. Jeden den posekáme trávu, do rána je vysoká až po kolena. Natrháme jablka, druhý den jich je plný strom. Utrhneme kytku, zítra jsou na stejném místě dvě. Je plná záhad a kouzel a vím přesně, kdy to všechno začalo…
Jednou takhle chodím po zahrádce a kolem sebe stále slyším nějaký šustot a dupání. Jemňoučké, sotva jako když myška nohu přes stéblo položí, a také tenoučké pískání, jakoby ježek na džusové brčko vyhrával. Ohlížím se, koukám a najednou mi něco štrnkne přes patu a uslyším měkké BUM! Honem koukám, nohou ani nehnu a už ho vidím – leží tam v trávě, mužíček velký jako panáček na hraní. Na hlavě čepičku zelenou jako stopka z rajčete, veselé tričko skládané z barevných proužků, modré kalhotky s laclem a modré tenisky, mezi nimi koukají ponožky stejně pruhované jako tričko. Ale teď leží, vzdychá, nevypadá na veseláčka.
„Achich, ouvej, to mě bolí koleno. Co to děláš, ty velká? Teď se mi koleno nevejde do kalhot, jakou tam budu mít bouli. A když se nevejde do kalhot, udělá se v nich díra, a kdo mi ušije nové, ha?“
„Ale malinkej, nebude tak zle,“ povídám. „Vždycky je někde nějaká bylinka na bolavé místečko, neboj. Stačí trochu třezalky, jitrocel a bude po bouli, uvidíš. Ale tys mě pěkně vylekal, takhle tu dupotat a neukázat se. Víš, že jsem si myslela, že se mi tu prohání myš nebo ježek? Měl jsi dávat pozor a nepospíchat tolik, kamínek by se ti nepřipletl do cesty.“
„Jo, jo, myška, ježek, tobě se to mluví, víš, co mám práce? A kdo ji teď udělá?“
Páni, sotva se otřepal, už myslel na práci, jenže bolest nepočká. Udělal krok a už seděl v trávě. Tak jsem ho vzala, posadila na čistý kapesník jako na deku, natrhala bylinky a zavázala maličké koleno.
„Nejdřív mi pověz, kdo jsi a co tu děláš,“ povídám.
„Co bych dělal, jsem přece zahradní skřítek. Ty neznáš zahradní skřítky? Na každé zahrádce je jeden, který se o ni stará. Ono se řekne utrhnout jabko, ale víš, co dá práce přemluvit takovou jabloň, aby se vůbec na jaře probudila? A co teprve ostatní stromy, kytky a zelenina – to je pěkně divoká čeládka, nemysli si!“
„Tak mám pocit, že jsem tady zbytečná, když jste tady vy, zahradní skřítci. Co kdybych to nechala na tobě, zasít, zalít, sklidit,“ povídám mu.
„Ale jdi, já to tak nemyslím, víš, bez vás, lidí, by to nebylo ono. Ale bez nás, skřítků, byste měli taky těžké pěstování. Mám nápad, budeme o tuhle zahrádku pečovat spolu. Já ti řeknu, s kým se musí pomalu, na které kytky mluvit, které nechat být, kdo má rád hodně zálivky, koho trápí mušky a tak vůbec,“ pookřál skřítek a pomalu se vytáhnul na svoje kolínko.
„A co udělám já pro tebe, zahradníčku?“
„Tak třeba si se mnou budeš povídat, a taky mi můžeš nosit meruňkovou marmeládu a rohlíky, víš, ty já hrozně rád. Tady mám jen zeleninu a tak. No a ještě možná, víš, takový malý domeček kdybys postavila, aby na mě nepršelo a nesněžilo, co ty na to?“
A tak jsme postavili skleník. Společně, tedy, já jsem stavěla, skřítek – prozradil mi konečně, že se jmenuje Kotlík – radil, co a jak. Také jsem se dozvěděla, že na naši zahrádku přišel teprve nedávno, když se vyučil u svého tatínka ve skřítkovém zahradničení. Skleník byl nakonec dost veliký nejen pro Kotlíkovu postýlku a skříňku na jeho nářadíčko, ale taky pro spoustu užitečných věcí a hlavně – mohli jsme spolu začít pěstovat nové druhy kytek a zeleniny.
Každý den jsem chodila na zahrádku a spolu jsme se starali o to, aby byla nejkrásnější na světě. Pokaždé, když jsme skončili práci, sedla jsem si na chvíli na lavičku uprostřed zahrádky nebo do trávy u jezírka, Kotlík se posadil vedle mne a vyprávěl mi veselé i dobrodružné příběhy, které každý den na zahrádce prožívá. Tak tady jsou.