Jak našli poklad
Aby byl skřítek dobrým zahradníkem, k tomu nestačí jen umět zakouzlovat, vědět všechno o rostlinách a ročních obdobích. Takový skřítek musí také rozeznat, co je pro koho dobré a co žádný užitek nepřinese. Musí poznat různé kazišotky a jiné škůdníčky a vědět, co a jak s nimi. A pak, na zahrádce není jen pěstování, ale taky stavění, opravování, čištění. Nářadí musí být vyleštěné a bez rezu. Konve na vodu čisté, hadice stočená a všechny závity a kohoutky dobře promazané a utažené. Někdy je třeba natřít plot nebo pospravit kamennou zídku. A právě na to se dneska Kotlík nachystával. Stačil jeden uvolněný kámen, který lesní mužík Jedlička dovedně vystrčil, a už tu bylo okýnko přímo na louku. Jenže co s okýnkem, kterým můžou přijít nezvaní hosté. To by to dopadlo se zelím, kedlubnami i další zeleninou, kdyby se na zahrádce kdekdo promenoval a ukusoval, co se mu zlíbí. Kdepak, zídka musí být jak se patří.
„To by mi se do zahrádky dostal kdovíjaký kotrmelda, hned to spravím,“ povídal si Kotlík a přitom čistil prach a zbytky malty v díře, aby mohl dát kámen zpátky.
Jak tak sedí kámen na kameni, vždycky někde něco malinko přečuhuje, a tak i tahle díra nebyla přesně dohranata, ani dokulata, ale na spodu vystupoval další, trochu níž zasazený kámen. Když na něj Kotlík sáhl, aby se ujistil, že ten je už pevně zasazený, kámen se trochu hýbnul.
„Tak ty musíš taky ven, abych tě mohl zespodu trochou malty podmazat a přilepit napevno,“ diriguje Kotlík a zabere motyčkou za kámen, aby jej vyvrátil ven. Jak tak zabere, kámen sám jakoby vyskočí přímo na trávník a bum! Pukne na dvě půlky! To tedy byla rána, zahrádka je hned vzhůru nohama. Přiběhne myška, z hromádky se vyškrábe krtek, přikulí se ježek. Zvědavě provětří větrná panenka a přižene mráček, na kterém sedí dešťový mužík Kapička.
I Kotlík kouká na kámen a diví se: „Hlele, kámen nebo nekámen?“
Jak kámen puknul, v jeho půlkách se objevila malá jeskyňka a v té složený papír.
Kotlík se natáhne pro papír a pomalu ho rozloží na trávníku. Kouká zleva, kouká zprava, oběhne papír dokola a vůbec mu není do rozumu. Přes papír se táhne klikatá tlustá čára, jeden konec kulatý, druhý rovný s malou šipkou. Kolem zakresleno pár koleček, čtverečků, proužků. Skřítek jen nechápavě kroutí hlavou: „To jsem z toho hrnec, co tohle je za čáranici. Ať mi jabko spadne na hlavu, jestli rozluštím, co se tu nakreslilo!“
Ale Kotlík je přece chytrolínek, přemýšlí, koumá, otáčí papírem sem a tam, očka mu svítí a už se mu jasní v hlavě.
„Tady jsou slunečnice, tady bezoví a jezírko s pařezem, už to vidím, je to přece mapa mojí zahrádky! Ale proč a kde se tu vzala?“
V odpověď na další skřítkovu otázku větřík nadzvedne papír s mapou a Kotlík objeví, že druhá strana je popsaná. Otočí mapu a pomalu čte vybledlé písmo: „Já, zahradní skřítek Trávníček, jsem tady schoval poklad. Hledejte podle mapy.“
„Trávníček?“ diví se Kotlík. „To se musím dojít zeptat.“
A jde ke starému pařezu u jezírka.
„Kotlíku, jdeš na zvídavou?“ starý pařez usoudí, že skřítek potřebuje něco vědět.
„Představ si, co se mi stalo,“ vypráví Kotlík a ukazuje mapu s dopisem. „Znal jsi Trávníčka?“
„To víš, že znal,“ kývá starý pařez. „To jsem byl ještě stromek,“ zamyslí se. „Bude to tak sto let, kdy ho odnesli do skřítkového nebe. Trávníček byl moc šikovný a zahrádku měl rád. Potom tady už žádný skřítek nikdy nebyl, až jsi přišel ty. Poklady se najdou všude, Trávníček asi věděl, proč ho dobře schovat. Než ho začneš hledat, zeptej se, k čemu ti bude,“ poradí ještě starý pařez a propadne se do dřímoty.
Kotlík si sedne a vypočítává: „Potřebuju novou konev, lopatku, zahradnickou zástěru, kalhotky už mám pěkně prodřené, jedny botky na zimu a nesmím zapomenout na rukavice!“
Jéjej, seznam je za chvíli delší, než klikatá čára na mapě. V tom kápne Kotlíkovi na čelo kapka, vzhlédne k nebi a vidí, že na něj volá dešťový mužík Kapička: „My bychom tady taky něco potřebovali! Nové korále pro Dešťovou vílu a já bych si nechal říct novou pláštěnku.“
„Fíííí,“ prosviští kolem větrná panenka: „Co takhle pár větrníků na moje pohrání?“
Kotlík se rozhlíží a už se ženou ostatní: myška potřebuje nový kožíšek, krtek lopatku, ježek pár piškotů do zásoby, květiny nové barvičky na svoje poupata a seznam je tak dlouhý jako zahrádka!
„Myslíš, že poklad jsou jen peníze?“ ozve se z mraků Měsíční královna.
„Stokrát je najdeš a rozkutálí se, ani nemrkneš. Zkus nejdřív najít a uvidíš.“
Kotlík rozloží mapu a začne pátrat. On přece zná svoji zahrádku nejlépe a dobře ví, kam vede klikatice na papíře. U šipky vykročí a pomalu jde zahrádkou. Za ním v řadě ostatní zahrádkoví obyvatelé, všichni by chtěli pomáhat s pátráním. Průvod dojde od vrátek k šeříkům, od šeříků k pivoňkám a už jsou u zídky za jezírkem. Tam čára končí. Všichni se rozběhnou po okolí, prohledávají trávník a břeh jezírka. Jenže jak dál?
„Nemůžeme rozkopat celou zahrádku,“ rozvažuje Kotlík.
„Myslím, že to nebude potřeba,“ ozve se najednou na břehu jezírka zvonivý hlásek. Všichni se ohlédnou a koukněme, tam je mužíček, na výšku stejný s Kotlíkem, hlavičku jako rozkvetlý květ leknínu, ruce, nožky i tělíčko celé zelené jako vodní tráva.
„Jsem vodní skřítek Leknínek a už tu bydlím sto let. Přistěhoval jsem se před tím, než skřítek Trávníček odešel do skřítkového nebe. A tenkrát mi taky svěřil hlídání pokladu.“
„Tak ty máš poklad? A kde je, ukážeš nám ho a pro koho ho hlídáš?“ ptali se jeden přes druhého.
„Možná pro tebe, Kotlíku,“ namířil Leknínek prst na skřítka. „Jen musíš splnit tři úkoly, aby se ukázalo, že jsi pro poklad ten nejsprávnější.“
„Jestli jsou ty úkoly zahrádkové, zkusím to, a jestli ne, pokusím se stejně,“ řekne Kotlík a Leknínek už dává první úkol: „Najdi toho, kdo je na zahrádce nejstarší.“
To je pro Kotlíka hračka, vždyť s pařezem si chodí často povídat, a tak oběhne jezírko a hlásí: „Tenhle pařez je tu nejdéle.“
„První úkol je splněný,“ souhlasí Leknínek. „Víš, kdo má rozumu nejvíc a umíš to ocenit.“ A hned ke druhému úkolu: „Co je na zahrádce nejdůležitější?“
Kotlík přemýšlí, hlavu si láme, všechno je důležité, zalít, vytrhat plevel, a už to má! „Nejdůležitější je udělat každou práci včas,“ křikne Kotlík na Leknínka po větru a spěchá zpátky za skleník k zídce. Míchá maltu, rovná do díry kamínek po kamínku, až je zídka bez jediného kazu. Pak si jde k jezírku pro třetí úkol.
„Přines mi to, co máš nejvíc rád,“ nakazuje Leknínek.
Kotlík hned ví, jak na to: mávne rukou na sluníčko, pošeptá něco větrné panence, která zasviští oblohou a už se řadí za Kotlíkem: vykutálené sluníčko, Měsíční královna, Větřík s větrnou panenkou, Dešťová víla s mužíkem Kapičkou, krtek, myška, ježci, Časíčko, Zrcátko, ani na Šerloka se nezapomene, a špačci poletují kolem.
„Nejvíc mám rád svoje přátele.“
„To je pravé rozlousknutí,“ kývá souhlasně Leknínek, ponoří se do vody, na chvíli zmizí a najednou je na břehu jezírka hrnec plný zlatých mincí. Leknínek stojí uprostřed jezírka a mává: „Jsi ten nejsprávnější skřítek, přesně takový, jaký má dostat poklad. Užij si ho dobře!“
Kotlík s přáteli koukají na hrnec zlata a vidí, že za jednu zlatou minci si každý z nich koupí, co potřebuje. A tak dostanou svůj díl, ale hrnec je stále plný. Co s ostatními zlaťáky?
„Věděl bych,“ ševelí Větřík. „Víš, co lidí, skřítků a zvířat na světě nemá kde bydlet nebo nemá na zimu ani čepici?“
„Každý může z našeho pokladu kousek mít, proč by tady ležel bez užitku dalších sto let. Postaráš se o to, Větříku?“ domlouvá se Kotlík.
„Neboj se, roztočíme zlaťáky do všech koutů světa!“ sviští Větřík a už se točí s větrnou panenkou nad hrncem, až se zvedl vír a zlaťáky tím vírem letěly do světa, kde každý, kdo potřeboval, dostal jeden z nich.