Jak Kotlík přechytračil červánkové víly
Bylo horké léto. Sluníčko vstávalo brzy po čtvrté a sotva se objevilo na obloze, už paprsky zahřívaly zahrádku. Tak to bylo až do pozdního večera, kdy se zlatý míč odkutálel ke krátkému vyspání do svého sluníčkového domu. Kotlík hned po ránu pokropil celou zahrádku a večer znovu. Také se musel starat o trávník, a to bylo starostí – stříhat, pečovat, aby travičky byly stejně dlouhé a ještě měly květinové zdobení. V poledne skřítek nechal trávník trávníkem, ať si chvilku roste, jak chce a schoval se do stínu košaté jabloně.
„Taky bys mohlo trochu ubrat pálení,“ povídá sluníčku.
„Kdepak, jednou je léto, tak musím hřát. Jsem už taky pěkně vysvícené, jenže, to víš, je to moje práce,“ brání se sluníčko.
„Vždyť já vím,“ řekl chlácholivě Kotlík. „Každý děláme to svoje. Až tu v zimě pobudeš jen chvilku, budeme na letní zahřátí rádi vzpomínat.“
„No bať,“ souhlasí sluníčko. „Vždyť se můžeš vykoupat. Rádo se koupu ve vašem jezírku.“
„Vykoupat, to se řekne,“ mávne rukou Kotlík, ale přece jen se zvedne a loudá se pomalu k jezírku. Tam vesele rejdí vodní skřítek Leknínek. Z leknínového listu si udělal loďku, jezdí sem a tam, nebo zase skáče z břehu do vody a soutěží s žabkami o nejlepší skok. Kotlík si sedne na břeh, sundá botky a ponožky, vyhrne kalhotky a namočí si nohy do vody.
„To jsem rád, že tě vidím, Kotlíku. Jdeš se vykoupat? Jen pojď, budeme soutěžit, kdo přeplave na druhou stranu.“
„Ale jdi,“ odpovídá Kotlík. „Jak můžu s tebou soutěžit, když jsi vodní skřítek? To se ví, že budeš na druhém břehu dřív, než já do vody skočím.“
„Tak si pojď zaskákat,“ láká Leknínek Kotlíka do vody.
„Mně to tady stačí. Zchladím si nohy a bude mi dobře.“
„Že ty neumíš plavat?“ napadne najednou Leknínka.
„No, vlastně ani nevím,“ povídá potichoučku Kotlík. „Já jsem to ještě nezkoušel. Taky kde. Tam, kde jsem byl předtím, jezírko nebylo a tady,“ mávnul rukou, „vždyť víš, co tu je celý rok práce.“
„Ale jdi, teď máš třeba čas až do večera, tak pojď, vždyť to se naučí každý pulec,“ láká Leknínek Kotlíka.
„Až někdy jindy,“ mávne Kotlík rukou a loudá se pomalu zpátky do stínu pod jabloň. Sotva dosedne, prosvitne kolem něj něco tak rychle, že se Kotlík nestačí ani ohlídnout. A zase rychlé mihnutí a do třetice! Už vidí, jak se něco růžového žene k jezírku. Na břehu sedí tři princezničky, růžovoučké jako letní sluníčkové usínání.
„Co vy tady, panenky?“ ptá se Kotlík.
„Chi,chi,chi,“ chichotají se růžové princezničky. „My jsme přece červánkové víly, ale se sluníčkem dneska není žádná zábava a teď se tolik rozpálilo, už jsme myslely, že celé uhoříme. A to jsme prosím, sluníčkové. Jen se trochu ochladíme a užijeme si koupání.“ Chichotají se panenky a šup i se závoji do vody. Voda celá zrůžoví, jak víly dovádějí uprostřed jezírka.
„Co bude ale se sluníčkem? Jak by to vypadalo, kdybyste chyběly, až dojde k večernímu zapadání?“ ptá se Kotlík udiveně.
„Do té doby přece dávno doběhneme zpátky,“ chichotá se jedna panenka přes druhou. „Jen nás tady, skřítku, nech. Červánkem ti zaplatíme.“
„To tak, co by zůstalo na oblohu?“ děsí se Kotlík, jak panenky chtějí handlovat za vykoupání.
„Jen se nedurdi a pojď si s námi hrát,“ volají panenky z jezírka, stříkají po sobě a dovádějí mezi vodními kapkami. Jak uvidí Leknínkovu loďku, vystrkají ho z ní, než bys řekl švec, a už ji mají pro sebe. Ale zapomínají, že je čas se vrátit. Sluníčko stojí nad Kotlíkovou zahrádkou jako v poledne už dobré tři hodiny, protože bez červánkových víl se nemůže kutálet dál k západu. A panenky se cachtají a cachtají a jsou k nepřemluvení.
„Skřítkové,“ prosí sluníčko Kotlíka a Leknínka, kteří se na to vílí koupání koukají ze břehu. „Pomozte mi je přechytračit. Na druhém konci světa na nás čekají, dávno tu mělo být k večeru.“
„Jenže jak je dostaneme ke břehu,“ zkoumá Kotlík.
„Budeme muset jít za nimi, a to hezky zchytra a zčerstva, pojď,“ rozhoduje Leknínek, skočí a plave rovnou za vílami.
Kotlíkovi se zdá, že to přece není žádné umění a taky sluníčko potřebuje pomoc. Tak sundá botky, vykasá nohavice a jde do jezírka. Udělá pár kroků, voda mu je po kotníky, udělá další, má vodu po kolena, udělá ještě jeden a hup! Zmizí pod hladinou celý, jen čepička plave nahoře. Jéje, jedna ruka se vynoří, hlavička vykoukne, nadechne se, vynoří se druhá ruka, hlavička se zase ukáže nad vodou, křikne rychle POM…OC! A zase zmizí pod hladinou.
Leknínek vyskakuje na lodičku za červánkovými vílami a už kormidluje k místu, kde se Kotlík topí. Skáče do vody, potápí se a brzy se objeví u loďky i se zachráněným Kotlíkem. Naštěstí stačí pár šťuchanců do zad a z topení zbudou jen mokré šaty.
„Co tě to napadlo, Kotlíčku, tys nás pěkně vystrašil.“ Hned se lísají červánkové víly. Jenže po straně si jen legrácky tropí. „Vidíš, zahradní skřítek, všechno umí, ale plavat neumí. Jak teď dostaneš zpátky svoji čepičku?“
Kotlík kouká, čepička plave uprostřed jezera.
„Jen mě nechte,“ ukřivděně pokašlává.
„Poradil jsem si, než jste přišly se svou růžovostí, poradil bych si i dál.“
„Tak to jsme zvědavé,“ volají potměšile panenky.
„Leknínku, pomoz mi,“ volá Kotlík na Leknínka, ale ten jen zavrtí hlavou.
„Tak já si tam dojedu na lodičce,“ rozhodne se Kotlík.
„A co když se ti lodička převrátí uprostřed jezírka? Já taky umím chodit po zemi. Pojď, ukážu ti, co a jak.“
„Dobře,“ rozhoduje se Kotlík. Den se prodlužuje a možná to je způsob, jak dostat panenky z jezírka.
„Já si tedy pro ni doplavu, ale jak ji budu mít na hlavě, vy tři budete cobydup zpátky u sluníčka.“
„Souhlasíme, Kotlíku, jen to zkus! Ono nebude tak horko, jak se zdá,“ zase si legrácky tropí víly, protože si myslí, že skřítek svou čepičku jen tak nezíská a ony si ještě ve vodě dobře zadovádí.
Kotlík popojde na břeh k Leknínkovi, ten ho vezme za ruku a pomalu vede do mělké vody. Tam stojí připravené tři žabky a předvádějí správné plavání.
„Takhle budeš dělat rukama,“ ukazuje Leknínek, „a takhle nohama. Koukni na žáby a rozsvítí se ti, co a jak.“
„Zkus to na vodě,“ vede Leknínek Kotlíka do větší hloubky. Ten snaživě máchá rukama, sleduje žáby, Leknínek Kotlíka trochu přidrží, malinko přistrčí a podívejme, Kotlík leží na vodě, nožky roztahuje jako žabák, ruce pěkně dopředu do šipky a zase k tělu. Najednou Kotlík plave a plave, až přeplave jezírko tam a zase zpátky. Už stojí i s čepičkou vedle vodního skřítka.
„Voda je krásná věc, Leknínku. Jsem rád, že tu bydlíš a taky jsem rád, žes mě naučil plavat.“
„Plavání, to se vždycky hodí, nemysli,“ říká Leknínek.
„Tak pojď, projedeme se na lodičce a potom se na oplátku půjdeme povalovat na tvůj trávník.
„Jejda, počkej,“ lekne se Kotlík, „ještě musíme červánkové víly poslat ke sluníčku,“ a hned se rozhlíží, kde je jim konec.
„Kdeže,“ ukáže Leknínek na západ. Sluníčko se právě chystá do peřin a kolem něj se rozprostírají růžové vílí závoje.
„Ty už jsou přece dávno tam, kde mají být.“