Jak Časíčko ztratil nejdůležitější hodinky na světě
PPřešel dlouhý mrazivý leden i krátký únor. Zimní skřítek Sněžínek tancoval s vločkami skoro každý den sněhový tanec a sněhu stále přibývalo. Byla už půlka března a sněhu bylo tolik, že když Kotlík spadl do závěje, koukal mu z ní sotva třapec od zimní čepice. Ještě před pár týdny byli kamarádi ze zahrádky rádi, že si mohou užít sněhových radovánek, ale teď už byli vylyžovaní, vysáňkovaní i vybruslení do příštích vánoc a stále častěji se ohlíželi, kdy sluníčko pošle první dlouhý paprsek na zahrádkovou závěj a ta začne tát, až z ní zbude pár kapek vody, sluníčko se usměje, vysuší je a začne jaro. Jenže na zahrádce dál mrzlo, až praštělo a sněhu byla taková spousta, že si to nikdo nedokázal vysvětlit.
Až jednou. Skřítek Kotlík seděl s Leknínkem u svého krbu ve skleníku, popíjeli čaj, svačili rohlík s meruňkovou marmeládou a Ohnivá panenka jim k tomu tancovala ohnivý taneček. Povídali si o té velké zimě, která ne a ne skončit, když tu: Ťuk, ťuk, ťuk.
„Jejda, kdo to jde na návštěvu?“ povídá Kotlík, „tak honem dál, do teploučka,“ a otevírá dveře skleníku, kde stojí promrzlý skřítek Časíčko.
„Brrrr, to je zimička, to je zimička,“ klepe se Časíčko a honem pospíchá ke krbu trochu se ohřát.
„Časíčko, to jsme rádi, že jsi přišel, už jsi u nás dlouho nebyl. Kde ses toulal a co jsi viděl?“ ptá se skřítek Leknínek.
„To víte, kamarádíčci, po světě je pro mě prácičky pořád dost. Musím hlídat náš časíček, aby ho nějaký kuliferda nechtěl vrátit dozadu nebo posunout dopředu. Časíček musí jít pořád stejně, aby bylo spravedlivo, to víte.“
„U nás se to ale nějak zadrhlo, Časíčko,“ povídá skřítek Kotlík. „Vždyť už měly rozkvétat sněženky a podívej, to by musely růst aspoň půl metru do výšky, aby přes sníh prorazily. Tak mi připadá, že nám jaro trochu zaspalo.“
„Což o jaro,“ mávnul rukou Časíčko, „to by tu bylo cobydup, jen kdybych mu řekl, ale když to já nemůžu,“ trochu bojácně se svěřuje Časíčko.
„A proč bys nemohl,“ ptá se Kotlík. „Máš přece svoje hodinky a stačí, když je nastavíš na jaro a máme ho tady.“
„No právě, jenže já ty hodinečky nemám. Ztratil jsem je a vůbec nevím kde.“
Časíčkovi je pěkně do brečava, tohle se mu ještě nikdy nestalo. Ztratit vzácné hodinky, nejvzácnější na světě – ty jediné, které měří čas, vědí, kdy má začít jaro, léto, podzim i zima, kdy má jít sluníčko spát a kdy vstává měsíc.
„A tak to vypadá, že nám tady zimička zůstane už napořád,“ vzdychne si, když dovypráví svoje trápení.
„Jejda, bejda,“ běduje hned skřítek Kotlík. „To by nám tak scházelo. Co by dělala moje zahrádka? A co stromy, květiny a tráva? To už by mi nikdy nevyrostla ani okurka, ani sedmikráska nevykvetla! Jejda, bejda, co s tím provedeme?“
„A co moje jezírko?“ přidává se Leknínek.
„To už nikdy neuvidím vykvést lekníny? To už budu navždycky jenom prosekávat led? Za chvíli mi zlaté rybičky zimou umřou. Už takhle jim musím v jezírku přitápět.“
„Co mám dělat, kamarádíčci,“ utrápeně povídá Časíčko.
„Už jsem hledal po všech zemičkách, jsem celý uvrtulníčkovaný, ale hodinky nikde.“
„Jenže jsi hledal jenom na zemi,“ najednou napadne Kotlíka.
„A co ve vzduchu, ve vodě? Tam se ti nemohly ztratit?“
„Na to můj rozumeček nestačí,“ povídá Časíčko. Tak byl vyděšený, co způsobil, že spíš už ani do rozumna přemýšlet nemohl. Jenže dobří kamarádi umí přijít na pomoc v pravou chvíli.
„Leknínku, ty se musíš kouknout, jestli hodinky nejsou někde pod vodou. Třeba Časíčkovi vypadly z vrtulníčku do nějaké řeky, jezera nebo moře,“ mudruje Kotlík.
„Hned se do toho dám, Kotlíku. Pošlu vodní poštou vzkaz ke všem ostatním vodním skřítkům,“ spěchá Leknínek k jezírku, aby zařídil, co je třeba.
Jenže za chvíli se zklamaně vrací: „Všude jsem se vyptával, i ostatní vodní skřítci hledali v těch nejhlubších mořích, ale nikde po hodinkách ani tiknutí.“
„Tak máme ještě oblohu a větrné kamarády,“ neústupně rozhoduje Kotlík a už píská na prsty. Pískne jednou, přiletí větrná panenka, pískne podruhé a už se žene její bráška Větřík.
„Časíčko, zdravíčko,“ směje se větrná panenka. „Kdy už nám tu jaro uděláš? Točit se ve sněhových závějích je docela prima, ale už se těším na travičkové větrání, na lístečkové šlehání, kdy se dočkáme?“
„To je právě to, proč jsme vás zavolali,“ vysvětluje Kotlík ztrátu Časíčkových hodinek.
„Všude jsme pátrali a nikde nevypátrali. Teď je to na vás, hledejte ve vzduchu, přátelé.“
„Už letíme,“ směje se Větřík a větrná panenka je mu v patách.
Proletí v mžiku celý svět, od severu k jihu, od východu k západu. Nikde hodinky nevidí, a tak letí vysoko, ještě výš a ještě výš na oblohu, od mráčku k mráčku, od hvězdičky k hvězdičce pátrají, a fííí, zafičí kolem Časíčka, a fúúúú, jemňounce zavanou nad Časíčkem, ten vzhlédne, a podívejme! Hodinky se snášejí pomalu Časíčkovi přímo do natažené dlaně.
„Hádej, kde jsme je našli,“ křičí větrná panenka.
„Ale co my, někdo jiný vám to určitě poví!“
„Povím, co bych nepověděl,“ slyší najednou Časíčko s Kotlíkem smutný zvonivý hlásek, ohlédnou se a tam stojí Sněžínek.
„Když zima je tak krátká. Sotva jsem dosněžil, už abych se s vámi loučil. A tak jsme si spolu dobře dováděli,“ smutně vysvětluje Sněžínek. „Myslel jsem si, že když hodinky odnesu na sněhovou hvězdu, tak tu bude pořád zima a budeme si užívat sněhových radovánek. Právě při posledním sáňkování Časíčkovi vypadly tadyhle do závěje. Sebral jsem je a no, myslel jsem si, že tu s vámi budu moci zůstat napořád.“
„Ale v téhle zahrádce jsme zvyklí na střídání. Nejdřív jaro, pak léto, podzim. Kdy by vyrostla ta dobrá jablíčka, co jsme spolu jedli vždycky na svačinu, a kde by se vzala ta dobrá marmeláda nebo med? Všechno musí nejdřív zazelenat, rozkvést a uzrát. Pak teprve přijde zima a odpočinek,“ vysvětluje Sněžínkovi Kotlík.
„Rádi jsme si s tebou užili sněhu, ale teď už se musíme postarat o rostliny. Vždyť se k nám zase vrátíš, budeme tě čekat.“ utěšuje ještě Sněžínka Leknínek.
„Poleť se mnou,“ nabízí Větřík Sněžínkovi. „Odnesu tě na nejvyšší horu světa. Ostatní sněhoví skřítci už jsou dávno tam a sněhu je tam dost a dost.“
„Tak to jsem nevěděl, že je někde sníh celý rok, to jsem rád,“ pookřál Sněžínek. „Nezlobte se na mě, kamarádi, a na shledanou!“ stačí ještě zamávat a už ho Větřík odnáší.
Časíčko rozevře dlaň, ve které držel hodinky. Otevře je, koukne, hodinky tikají jakoby nic: tik, tak, tik, tak, nastavené na zimu.
CVAK. Jen jedno cvaknutí stačilo a bylo to tady: malé okýnko ve tvaru sluníčka na hodinkách se otevřelo a květinkovou hlavu z něj vystrčilo JARO.
„Konečně, už můžu?“ zeptalo se ještě pro jistotu.
„To víš, že můžeš,“ zabručel skřítek Časíčko.
A jaro natáhlo svůj prst na oblohu a poručilo: „Sluníčko, je jaro!“
Sluníčko vytáhlo první teplý paprsek a ten zašimral Kotlíka pod nosem, až kýchnul. Druhý paprsek zamířil na jezírko a bum, puk, ledy začaly pukat. Je tady třetí paprsek, čtvrtý, pátý, desátý, všechny hřejí a zahřívají zahrádku a sníh taje a taje, až z něj zbývá jen voda.
V tu chvíli začne ožívat celá zahrádka, sněženky vystrkují z trávy hlavičky a volají: „Smíme, Kotlíku?“
„Jen do toho,“ pobízí Kotlík, sundá si teplého kulicha i šálu a stojí s Leknínkem a Časíčkem uprostřed toho zázraku a vesele se směje. Jaro je tady!