Jak byla soutěž krásy
To je dneska nějakého čechrání, rozkvétání, kulacení, malování. Přišla totiž doba pro soutěž krásy. Skřítek Kotlík ji chystá na své zahrádce každý rok. Ne proto, aby se vědělo, kdo je doopravdy nejkrásnější, vždyť každý má to svoje krásno. Někdo je hezký hned zjara, někdo se vyšvihne do krásna při létu a pro někoho je nejparádivější období podzim. Jenže když je soutěž krásy, přichází doba pro velká zahradní kouzla a celá zahrádka se rok co rok na tuhle chvíli moc těší.
Kouzla má na starosti Kotlíkův kamarád Časíčko, který vždy přilétá ve svém malém vrtulníčku.
„Zdravíčko, Časíčko,“ přivítal ho Kotlík.
„Zdravíčko, Časíčko,“ volají všichni obyvatelé zahrádky a mávají na přivítanou.
Věděli, že nastává ČAS NE-ČAS.
Časíčko vystoupil, jako vždycky v dlouhém bílém kabátku, na hlavě bílou kuklu. Pod chytrýma očima modrýma jako voda měl velký nos a pod ním bílý hustý knír.
Rozhlédl se po zahrádce, mávnul na pozdrav a už se vítá s Kotlíkem: „Koukám, že je tu letos pěkná úrodička, to bude soutěžička jedna básnička.“
„Tak že bychom se dali do prácičky, co myslíš, Kotlíčku?“
Časíčko vytáhl z kapsy kabátu hodinky na řetízku. Místo číslic je na ciferníku napsáno leden, únor, březen – a tak dále – všechny měsíce v roce. Uprostřed je ještě okénko a v něm slovo ČAS.
„Koukni, Kotlíčku, už to jede, časíček nám pěkně ubývá, máme právě červen, ale to brzy změníme a bude chvilička pro naši soutěžičku.“
Časíčko vytáhne klíček, strčí ho vzadu do hodinek, pootočí jednou, dvakrát, třikrát, dvanáctkrát – tolik je měsíců v roce. Pootočí potřinácté a v okénku, kde bylo před chvílí napsáno ČAS, se objeví nové slovo NE-ČAS.
V tu chvíli se všechno změní. Čas přestal měřit hodiny a dny a celá zahrádka se ocitá v kouzelném krásnu, kde je možné úplně všechno. Svítí sluníčko, ale právě tak akorát. Vedle sluníčka je jeden mráček, takový domodra, pěkně vyleštěný, aby se v něm všichni viděli jako v zrcadle. A na kraji zahrádky je připraveno osm barevných proužků stočených do klubíček. To na duhu, až začne soutěž.
Všichni se chystají na slavnostní chvíli. Jabloně přemýšlejí, jestli rozvinou poupata do kvítečků, některá nechají kvést, některá honem změní na jablíčka. Hrušky, švestky i třešně se také honem krášlí. Rybíz rovná svoje červené hrozníčky, angrešt říká, že letos určitě vyhraje ten nejsladší a přidává cukr do každého angreštíku. Trávník neví, jestli se má dát ostříhat, nebo snad nazdobit sedmikráskou? Květiny rozkvétají jedna za druhou, od jarních bledulí a krokusů, přes kopretiny, růže, pivoňky, až po jiřiny, astry a vřes.
Kotlík s Časíčkem koukají na tu parádu a čekají na příchod poroty. Kdo bude letos hodnotit soutěž krásy s Časíčkem? Dešťová víla se snáší z obláčku, větrná panenka přivichří se svým bratrem Větříkem, přikulí se Sluníčko. Měsíční královnu přiváží Velký vůz.
„Jdeme na to,“ zavelí Časíčko, mávne a nad zahradou se rozklene duhový oblouk.
Porota se vydá po zahradě, zastaví se u každého záhonu, všimne si každé květiny, povídá si s kdejakou pažitkou. Nikoho nevynechá, na nikoho nezapomene. A všichni si něco píšou do svých notýsků. Pak mají poradu ve skleníku. Kotlík jim tam přichystal své oblíbené pohoštění – rohlíky s meruňkovou marmeládou. Tak kdo bude ten nejkrásnější?
„Dávám přednost slunečnicím,“ zlatým hlasem zvoní Slunce.
„Myslím, že nejkrásnější jsou růže,“ tvrdí Měsíční královna.
„Já dobře vím, že vyhrát má trávník. Koukněte, jak se letos vyparádil sedmikráskami. Takhle sedmikrásný tu nikdo není,“ namítá Dešťová víla.
„Jdi mi s trávníkem k šípku,“ hlaholí Větřík. „Stromy jsou lepší, když vlítnu do větví, zazpívají takovou písničku, jakou nikdo nedovede.“
Nakonec je tu Časíčko, aby učinil hádání dost. Ví, že všichni mají pravdu, letos je volba krásy nejtěžší za posledních sto let.
„Půjdeme na to jinak, přátelíčkové,“ zavelí Časíčko.
„Řekněte mi každý z vás, ale doopravdy, kdo je tady ošklivý?“
Všichni vrtí hlavou, že tady nikdo ošklivý není, kde by se vzal na tak krásné zahrádce?
„Tak jsou všichni nejkrásnější. Co kdyby celá zahrádka našeho Kotlíka vyhrála?“ ptá se Časíčko.
Všichni radostně kývají, souhlasí a jdou ven vyhlásit výsledky soutěže.
Zahrádka s napětím sleduje, jak Časíčko říká: „Ozdobili jste se všichni tím nejlepším, těžko vybírat. Ale my vás všechny známe, víme, jací jste ráno i večer, kdy máte na květ a kdy utíkáte před mrazem.“
Páni, všichni lekli, aby tak to parádění vyšlo nazmar! Co když Větřík prozradí, jak vypadají stromy na podzim, když jim spadnou barevné lístky? A jestli Dešťová víla řekne, že při dešti pivoňkám opadne sem tam kvítek? Nikdo přece není dokonalý, že?
Časíčko mávnul rukou a dokončil, co začal: „Rozhodli jsme, že vítězem soutěže krásy se stává, stává…..“ Časíčko škodolibě protahuje chvíli vyhlášení, až jsou všichni napnuti k prasknutí: „celá Kotlíkova zahrádka!“
A je to tu, všichni se smějí a Kotlík se trochu pyšně nadouvá pro tu chválu. Časíčko mu pověsí na krk medaili a už zbývá jen si zatancovat, zahrát a dobře se pomět pod duhovou bránou, protože chvíle pro NE-ČAS brzy skončí. Časíčko otočí klíčkem ve svých kouzelných hodinkách a hosté se loučí. Sluníčko utíká první, aby se pomalu kutálelo k létu, pro Dešťovou vílu se snáší obláček se skřítkem Kapičkou, Větřík zasviští: „Tak zase příště.“ Měsíční královna nasedá do Velkého vozu a vrací se na večerní nebe.
Časíčka už čeká na trávníku jeho vrtulníček, vrtulky se roztáčejí a skřítek Kotlík se loučí s přítelem.
„Přileť častěji, nemusí být vždycky soutěž krásy. Jen si popovídat a tak.“
„Určitě přiletím, Kotlíku, brzy na shledání,“ mává z vrtulníku skřítek Časíčko a stoupá k nebi, až je z něj maličká tečka, která se nakonec rozplyne v mlze.